„Florilegium“ je výraz z latinského jazyka označující sbírku spisů nebo literární antologii. V případě italského seskupení LUPERCALIA lze v přeneseném slova smyslu hovořit o sbírce rekonstruovaných fragmentů středověké hudby. Claudia Florio a Riccardo Principe upnuli totiž své umělecké ambice ke tradičním italským hudebním námětům, majícím inspiraci také v lidové tvorbě. Rejstřík použitých  dobových prvků se pohybuje v širokém časovém rozpětí od gotiky až po obskurní temnotu buclatého baroka.

Hudební náplň alba má dvě základní východiska. Zatímco přibližně polovina skladeb je rekonstrukcí a interpretací tradičních dobových a lidových motivů (např. „Rebis“, „Personent Hodie“, Pilgrim’s Chant"), druhá polovina je originálním autorským přínosem, který sice čerpá z uvedených kořenů, ale neoklasické vyznění a jaksi „konvenčnější“ pojetí ať už v aranžích nebo i struktuře skladeb dává hudbě do jisté míry dnešní tvář („Praga“, „Kunadalini“, „Ouroboros“). Přestože může album zpočátku působit mírně nevýrazně až monotónně, což je do jisté míry dáno pouze na první pohled nezpěvností některých motivů, je náplň jednotlivých skladeb značně různorodá a neomezuje se na pouhé citování běžných hudebních prvků, ale současně kombinuje i některé orientální rytmické celky s charakteristickými perkusemi a melodiemi.

Nástrojové obsazení je, dalo by se říci, až tradiční. Klasická kytara, smyčcový kvartet a dulcimer (což je středověký strunný nástroj podobný cimbálu) doplněné o syntetizátorové plochy a bohužel ve většině případů pouze samplované perkuse. Mám dojem, že jsem v některých skladbách dokonce zaslechl i ňiněru, ovšem žel také v podobě samplu. Je škoda, že si hlavní protagonisté nepřizvali do studia více živých muzikantů a neobohatili nahrávku o další originální středověké nástroje. Právě některé perkuse, potažmo syntetizátorové podkladové plochy vyznívají v kontrastu s živým obsazením příliš očividně uměle a snižují přirozenost a autenticitu projevu. Nicméně instrumentální stránka všech zúčastněných je naprosto profesionální a už jenom zdánlivý náznak polemiky o její kvalitě by byl nošením dříví do lesa. Bravurní klasická kytara, při jejíchž tónech si vzpomenete na Vittoria Vandelliho a ATARAXII, doprovázená uhlazeným smyčcového kvartetu a sólových houslí, patří mezi zásadní devizu nahrávky. Spolu s ní se může LUPERCALIA navíc pyšnit čistým a školeným sopránem Claudie Florio, který příjemně podtrhává dobové vyznění jednotlivých kompozic a zdatně sekunduje ostatním nástrojům. Zatímco část alba je spíše zádumčivá a nepostrádá komorní a téměř meditativní rozměr, skladby jako „Axe“ či „Curtis“ poodhalují rytmicky živější polohu evokující atmosféru tržišť, taveren, kejklířů a potulných minstrelů. Z ranku inspirace italskými kořeny vystupuje irská tradicionála „The Wind That Shakes The Barley“, kterou svého času interpretovali také DEAD CAN DANCE. 

„Florilegium“ je po všech stránkách inspirativní nahrávkou, jejíž neoddiskutovatelné kvality bohužel mírně strhávají výše uvedené nedostatky. Pomineme-li však tuto drobnou skvrnu, bude nám odměnou dobře povedený a velmi příjemný exkurz do hájemství středověké a neoklasické hudby, který mohou docenit nejen zasvěcení příznivci.