SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Relic Dances

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Relic Dances

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Relic Dances

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Relic Dances

Silenti patří neodmyslitelně k základním kamenům moravské post-doomové školy. Svým debutem „Iron“ se etablovali na scéně jako silně pocitové a slovanskými ozvuky načichlé doomové těleso, aby svými dvěma dalšími alby pomáhali zesílit proud moravské doom rockové (nepřesné, leč lepší termín mě nenapadá) bystřiny, která vydala mnoho nadějných zlatavých valounků. Po Andělem ověnčené desce „Themes“ přišla čtyři roky dlouhá odmlka, během které kapela prošla personálním zemětřesením a údobím nejistoty, jehož zakončením je (doufejme) v pořadí čtvrtá studiovka s názvem „Relic Dances“.

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGYJe vůbec překvapením, že kapela, změněná k nepoznání po personální stránce, se změní i po stránce hudební? Těžko. Překvapující však je fakt, že se tato kapela obrátí k dosavadnímu vývoji zády, vystoupí z dravě plynoucího proudu a zádumčivým krokem se vydá kamsi k pramenům bystřiny, které tonou v šedavých mlhách minulosti. „Relic Dances“ je totiž doom metalová deska. Ryzí. Syrová. Archaizující. To neberte jako hodnocení, nýbrž jako konstatování. K hodnocení si dovolím přistoupit vzápětí.

Úmysl Silentů je zcela jasný. Vytvořit na základě dožívajícího hudebního žánru netradiční spojení bezútěšně hřímajících kytar a naproti tomu folklórní mnohobarevnosti. Kapela vyšla úspěchu vstříc, neboť si k natáčení přizvala Tomáše Kočka, moravského znalce a interpreta folklórních tradicionálů. Právě jeho zásluhou zní „smyčcová“ sekce Bezbožné elegie promyšleněji než kdy před tím. Nejedná se jen o náhodné variace, ale o pravý a silný nádech moravského foklóru se vším všudy, se silnou inklinací k melancholii, ale i s radostnými vzmachy a rytmickými skoky. K tradičním houslím a violoncellu přibyla posila v podobě Cimbálové muziky Radošov. A že právě cimbál je mocným instrumentem, který jako by byl vyvolen pro doomové smutnění a lehké záchvěvy apatie, dokazují jeho výstupy ve skladbách „To Face The End“ a „Lonely“. Je to právě folklórní stránka Silentů, která je tvůrčí, vytváří náladu i melodické linky skladeb, pomáhá znělému ženskému vokálu k větši bohatosti barev a většinou graduje emocionální náboj skladeb.

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGYNaproti tomu kytary, které byly vždy důležitou součástí Silentovské magie, jsou jednoznačným zklamáním. Pokud se klasickým nástrojům věnovala obrovská péče, riffová stránka „Relic Dances“ je chudá jako děvečka. Zvuk se hlásí k syrovosti mistrů MY DYING BRIDE, ale jeho jednotvárnost ústí v nezáživné hoblování a pasivní přizvukování tvůrčím radovánkám ostatních nástrojů. Následkem toho skladby na jedné straně radostně rozkvétají krásnými aranžemi, na druhé jsou ubíjeny stereotypním příbojem burácivé kytary. Na třecích plochách folklóru a metalu to nejiskří, spíše lehce skřípe. Za nejpovedenější a emocionálně nejpůsobivější považuju právě ty pasáže, kde kytara vystupuje pouze jako doprovodný instrument (již zmíněný klenot „Lonely“, elegická „Together“). Nejvíc pak zamrzí místa, kde právě povedený riff mohl být živou vodou („You Love The Same Blood“, „Gigula“ či „I Would Dance“). Mnohokrát jsem se nemohl zbavit dojmu, že mi před ušima uplývá výtečná skica, kterou je třeba ještě dotáhnout do finální podoby... Chápu, že Petr Staněk nechybí Silentům jako osobnost, ale jeho hudební přínos je ve světle nové desky neoddiskutovatelný.

Další dva mínusy jsou spíše subjektivní. Týkají se jazykové stránky „Relic Dances“. Četl jsem krom originálních anglických textů i jejich české překlady. Jsou nádherné. Čiré jako voděnka ve studánce, přitom mrazivé jako zimní vítr na strništích i hladivé jako teplá dívčí dlaň. Lidová poezie ve vší kráse. Anglická verze nemůže nikdy tlumočit ono zvláštní citové pnutí v úsporné volbě slov a v prostých metaforách. Vím, že čeština neprodává, ale sem by se hodila, milý Silenti, to mi nikdo nevymluví. Výtka dvě míří stejným směrem – Hanelina výslovnost nepatří k nejlepším (ale ani k nejhorším). Toliko rýpání.

„Relic Dances“ JSOU dobrou deskou. Čekal jsem něco jiného, ale dostala se mi plnohodnotná vize folklórního doomu, které k perfekcionismu chybí jen větší propracovanost spojení metalu a lidového elementu. Vidím cestu, kterou lze kráčet. Nevede ke slávě, ale s pomocí Tomáše Kočka určitě vede k dosud neslyšenému hudebnímu tvaru. Přeju hodně štěstí, mlčenliví poutníci, budete ho na té cestě potřebovat.

 15

Marigold

Verdikt

Zapomeňte na minulost SSOGE. Tahle kapela je prostě a jednoduše jiná. Tradicionalistická, mnohem více upjatá k vizi silně folklorizovaného metalu. To, že ona folklórnost (dotažená téměř k dokonalosti) zastiňuje metalovou tvář desky, je pro mne jedinou skutečně zásadní vadou na kráse. I přes ní ale stojí "Relic Dances" za velmi pozorný poslech...

Hodnocení

Autor
7,5 / 10
Redakce
8,2 / 10
Čtenáři
8,7 / 10

Další informace

Stopáž: 45:11

Produkce: Tomáš Kočko
Studio: Šopa

www.ssoge.com

Sestava

Skladby

  1. Lonely
  2. I Would Dance
  3. Look
  4. Gigula
  5. Trinity
  6. Swallow Grave
  7. Together
  8. To Face The End

Diskografie

Smutnice (2018)
Návaz (2011)
Osamělí (2006)
Relic Dances (2004)
Themes (2000)
Behind The Shadows (1998)
Iron (1996)
...Amber Sea (demo) (1996)
Apotheosis (demo) (1995)

Jiné pohledy

Čas na malou sebe-korekci. S velkým odstupem času se vracím k "Relic Dances", abych v ozvěnách minulosti shledal svoje kritické výtky jako skutečně podružné a nepodstatné. I zmíněná dřevitost doomových kytar, tehdy měřená ve vztahu k minulosti kapely, se mi dnes jeví jako nedělitelná stránka nové tváře SILENTů, tváře, kterou mi sice trochu trvalo přijmout v její úplnosti, ale jakmile jsem tak učinil, nelze než považovat "Relic Dances" za jeden z vrcholů tuzemského doom metalu. Přinejmenším je to deska, ke které se i po té době vracím, abych v dobře známých zákoutích nacházel nové emotivní záchvěvy, nové ozvy lidového krasosmutnění. Co si vlastně posluchač může přát více? K starému hodnocení přidávám bod.
Marigold | 13. července 2006

 

8,5 / 10
Počáteční velmi opatrnou reakci střídá veliká spokojenost. Už dlouho jsem neměl takové nutkání si nějakou nahrávku opakovaně pouštět pořád dokola. "Relic Dances" s každým dalším poslechem zrají jako to nejlepší vínečko z moravských vinic. Folklórní motivy jsou skutečně uchu lahodící a pokud jde o kytarovou práci, tak i já ji vnímám jako vedlejší a pouze jako podklad k již zmiňovaným folklórním melodiím. Škoda jen té angličiny. Taktéž se přikláním k názoru, že materština by těmto písním slušela mnohem více.
Výborná deska, na jejiž realizaci se opravdu vyplatilo počkat! Pokud budu výši svého hodnocení někdy měnit, tak jedině směrem nahoru.
Dalas | 7. prosince 2004

 

8 / 10
"Relic Dances" je na první pohled patrně nejméně přístupnou a z hlediska dosavadní diskografie definitivně odlišnou deskou SSOGE. Přiznám se, že mi trvalo proniknout zpočátku monotónním riffováním kytar a jejich monolitickou sevřeností. Ovšem teprve s rozkvětem folklórních témat a charakteristickou zpěvností moravské lidové tvořivosti se dere na světlo pravá tvář "Relic Dances". SSOGE se, myslím, víc než výborně podařilo uchopit syrovost, upřímnost a bolestivost proplouvající moravským folklórem a po svém ji ve fůzi tradičního metalového rachocení originálně interpretovat.
Pavel | 7. prosince 2004

 

8 / 10
Pôvodne bol na tomto mieste komentár viac kritický, ako pochvalný. Ono to ale s "Relic Dances" nie je také ľahké...

Je pravda, že riffovanie gitár je pomerne monotónne, a archaicky doomovo znejúce. Na druhej strane ani pri pomerne rozsiahlych plochách skladieb nezačala moju pozornosť ohrýzať nuda -- kontrast skutočne prepracovaných a autenticky znejúcich folklórnych pasáží (autorom komplet hudby sú SSOGE, nedošlo k preberaniu konkrétnych ľudových motívov!) a jednoduchého hobľovania po viacerých posluchoch naznačuje, že má svoje opodstatnenie práve v takejto forme... V prípade, že by som kritike jednoduchosti gitár pripisoval veľkú váhu, musel by som rovnako prísne hodnotiť naivné sláčikové party na predošlých doskách. Úloha gitary a sláčikových nástrojov sa na "Relic Dances" proste vymenila a do vedľajšej, podpornej roly sa dostal práve šesťstrunný inštrument.

Zdanlivým problémom "Relic Dances" je fakt, že ide de facto o nahrávku inej kapely, než tej, akou boli pôvodní SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY. Jedinými pamätníkmi "Themes" sú cellista Siki a Radek Hajda, ktorý navyše nikdy nebol výhradným skladateľom. Sajlenti definitívne prišli o "staněkovskú" hitovosť, a ten, kto ju očakával, bude spočiatku možno sklamaný -- nebudem zakrývať, že ja som bol. Až po odosobnení sa a vykonaní legendárneho cimrmanovského "kroku stranou" sa mi "Relic Dances" odhalili v celej svojej kráse.

Jediné dve vážnejšie pripomienky mám k anglickému spevu -- škoda, že aspon čisté vokálne linky nie sú v češtine, zvlášť, keď Hankina angličtina nie je bez prízvuku. ROOT a MASTER'S HAMMER sa presadili aj češtine napriek. Druhá výhrada smeruje k zvuku gitár, ktorý by mne osobne šmakoval ostrejší a agresívnejší.

"Relic Dances" síce nie sú dokonalou fúziou metalu a folklóru, aj keď sú krok pred väčšinou podobných pokusov. Napriek tomu ide o album, ktorý dáva pôvodnému obsahu termínu 'doom' ďalší význam, vďaka tklivým moravským melódiám, nad ktorými sa opar zmaru nezriedka vznáša. Kým väčšina skupín onú esenciu skazy rozpustila v rockových aranžmá, SSOGE ostali staromilskí. Obohatenie o tradične ľudový rozmer im však dodáva patričný punc originality a rozpoznateľnosti.
Thorn | 6. prosince 2004