STEVEN SEAGAL - Songs From The Crystal Cave

STEVEN SEAGAL - Songs From The Crystal Cave

STEVEN SEAGAL - Songs From The Crystal Cave

STEVEN SEAGAL - Songs From The Crystal Cave

Cože? Já snad blbě čtu. Áááá! No jasněé! To byl Hasselhoff na Silvestra a teď zase nějaká ještě pitomější sranda s fotomontáží na obalu. To ti tak žerem… říkáte si jistě. Pěkně blbý vtipy. Chápu, je to trochu zajímavá kombinace. Steven Seagal je nejen v našich zeměpisných šířkách známý spíš jako ortodoxní nakopávač teroristických prdelí a lamač kostí, případně dívčích srdcí (kdysi dávno) než jako zpěvák a kytarový hrdina. Přesto je i tím. A já vás ubezpečuji, že tahle recenze není žádná recese, srandička, šprýmek eventuelně špásek, nýbrž reálný a holý fakt.

Tak, začneme s trochou málo historie, kterou jsem si frajersky našel na oficiálních stránkách hlavního borce, a která pro mě byla stejným překvapením jako možná pro většinu z vás. Seagala známe všichni. Málokdo však ví, že se tento světoběžník, herec a v neposlední řadě velmistr japonských bojových umění (v tom je stejně asi nejlepší) věnuje kromě drcení kloubů i drcení strun. Oficiální biografie uvádí, že si s kytarou tyká od čtrnácti. Druhým dechem dodává, že mezi hlavními inspiracemi byli hlavně bluesoví a blues-rockoví kytaristé Lightning Hopkins, B.B. King nebo nezbytná kytarová modla všech – nezapomenutelný Jimi Hendrix. To už docela jde, ne? Ale jde i jeho hudba? S údivem musím říct že překvapivě ano. Můžu vám říct, že když jsem to cédéčko poprvé slyšel, lezly mi překvapením oči z důlků. Album obsahuje čtrnáct skladeb, beroucích si jako základ převážně bluesové nálady. Ale rozhodně se nejedná o čisté blues. Už v první klipové hitovce „Girl It´s Alright“ je znát hodně velký příklon k popu. Ale ne popu ledajakému. Totiž k popu výjimečně dobře udělanému. Po pravdě bych takovou skladbu čekal spíš na albu Petera Gabriela než kdekoli jinde. A už vůbec ne na sólové desce Stevena Seagala. Ale co dál, bude jen popík? Ne, hned druhá „Don´t You Cry“ ostře zavání rockovější kytarou a zase trochou blues. Co se aranžérského přístupu týká, je znát, že si s tím materiálem někdo hodně pohrál. Však také některé skladby produkoval Ric Wake (Shakira, Céline Dion). Všudypřítomné ženské i mužské sbory doprovází hlavního tahouna, kde se jen dá. Takže si proplouváte albem a zjišťujete, že to není jen blues a rock s popem, co Steven na svou novinku vybral. Je to i široký záběr etnické hudby, což je asi nejvíc znát ve skladbě „Lollilop“, pokus o vzkříšení tanečního ducha přichází v příznačně nazvané skladbě „Dance“ a třeba taková „War“ vyloženě zavání černošskou komunitou. Autor se nebojí ani kláves či všemožně zaranžovaných cinkátek, činelků, bubínků a cimprdlátek. No, a co on sám? V pohodě. Kytara sice není úplně všude, ale tam, kde je, bych byl ochoten uvěřit, že na ni hraje člověk, který ji drží déle než dvacet let. Případně někdo z jeho neméně hvězdných hostů. A zpěv? Tak tam je Seagal poznat dokonale. Je na něm sice znát, že není léty školený zpěvák, přesto zní hodně, hodně slušně. Steven Seagal je velký muž. Nejen postavou ale i duchovně. A je to znát i z jeho hudby, na níž je znát příjemná lehkost a nenásilnost s níž byla tvořena. 

No zkrátka, co vám budu povídat. Jsem z tohoto alba úplně u vytržení. A rozhodně to není, jen tím, jak neobvyklá osobnost za ním stojí. Zlé jazyky sice můžou tvrdit, že Seagal využívá svého jména k tomu, aby se prosadil v hudební oblasti. Což já okamžitě smetám ze stolu jako totální kravinu. Už jen to, že si vybral projev hodně hozený do blues, se moc neslučuje s myšlenkou komerčních žebříčků. I když myslím, že by se tam nejedna jeho skladba s přehledem udržela. Druhá, dle mého zásadní, skutečnost je ta, že album nevyšlo celosvětově, nýbrž pouze u jakési malé francouzské firmičky. Tam je tedy lokálně k dostání a pokud nemáte tetičku ve Francii, nezbývá než využít celosvětové objednávky přes internet.  

 115

Louža

Verdikt

Velice překvapivá věc. Nejen osobností, která za ní stojí, ale i hudební vyspělostí a širokou žánrovou pestrostí. Je to s podivem, ale Seagal je hudebník skoro stejně tak dobrý jako bojovník. A mnohem lepší než herec.

Hodnocení

Autor
8,5 / 10
Redakce
8 / 10
Čtenáři
7,6 / 10

Další informace

Stopáž: 61:24

Produkce: Ric Wake, Steven Seagal

www.stevenseagal.com

Skladby

  1. Girl It's Alright
  2. Don't You Cry
  3. Music
  4. Better Man
  5. Route 23
  6. My God
  7. Lollilop
  8. Not for Sale
  9. Dance
  10. Jealousy
  11. War
  12. Strut
  13. Goree
  14. The Light

Diskografie

Songs From The Crystal Cave (2004)

Jiné pohledy

Noisy
8 / 10

Uf, tak tohle jsem nečekal, STEVEN SEAGAL pro mě představuje herce, kterého nemám rád snad ani trochu. Od jeho hudebního počinu bych čekal cokoli, jen ne takto inteligentně působící kolekci nenásilné, přesto velmi precizně provedené hudby postavené na bluesových základech dokrášlených značným vlivem world music, příjemností nepodbízivého popu i podmanivou až rockovou kytarou. A STEVEN SEAGAL zpěvák? Tady se plně ukazuje jak pokřivené můžeme mít představy o hlasech mnoha zahraničních herců díky neadekvátnímu dabingu. Vokál je to totiž vyzrálý s jemností a grácií zkušeného písničkáře, především však s velmi charismatickým projevem. Akční hrdina se v mé mysli přerodil na parádního hudebníka a tam už si ho chci ponechat. V téhle roli mi nenáviděný ranař učaroval. ... [19. února 2005]