IMMORTEL

IMMORTEL

IMMORTEL

IMMORTEL

"Humans, mutants of New York or elsewhere, say no to synthetic flesh and virtual brains. Say no to Eugenics." Spirit of Nikopol

IMMORTEL se řadí mezi relativně novou vlnu snímků, která se snaží posunout trend digitálního filmařství na další stupeň. Jakkoliv je postprodukční digitální zpracování a úprava již drahně let běžnou praxí, jedinečnost a alespoň chronologicky jistý stupeň prvenství francouzského snímku (následovaného např. SVĚTEM ZÍTŘKA, japonským  CASSHERN nebo nadcházejícím SIN CITY) spočívá tentokrát v téměř čisté kombinaci herců nasnímaných na blue-screen a jejich výsledném naklíčování do digitálně vybudovaného filmového světa. Podobných a někdy i podivných „vychytávek“ skrývá IMMORTEL více, nicméně nepředbíhejme.

Snímek rozšiřuje dnes už početné zástupy komiksových adaptací, ovšem námětem a jeho následným převedením do podoby filmového jazyka vystupuje ze zavedeného schématu téměř archetypálních kladných hrdinů a jejich „osudem stihaných“ zlých protějšků. Ačkoliv, osudovost je jedním z podstatných rysů snímku. Téměř úsporně vyprávěný příběh je zasazen do šedivě mlhavého futurismu metropole New York, po politické i ekonomické stránce bezmezně ovládáné mamutí společností Eugenics Corp. (eugenika – nauka o zlepšování dědičného základu a vývoje), kde právo a pořádek splývají v sousloví – „potlačit nežádoucí subjekty, které mohou ohrozit naši téměř neomezenou vládu nad městem“. Eugenics Corp. využívá město jako rozsáhlou pokusnou líheň a laboratoř pro experimenty s umělými orgány, lidskými mutacemi, apod. Logickým důsledkem takového počínání je rozdělení utlačovaného humanoidního i zmutovaného obyvatelstva do hierarchického kastovního systému a tomu odpovídající začlenění do různě obyvatelných „úrovní“ metropole. Centru dominuje ostražitě sledovaná brána do jiného světa – dimenze, která působí jako světélko naděje pro mnohé mutací či fyziologickou jinakostí poznamenané obyvatele. Urbanistickou strukturou města a represí stižených obyvatel prokvétá mýtus rebela Nikopola, jenž se jako jeden z mála dokázal vzepřít systému a za tento prohřešek si odpykává stoletý trest, zavěšený v hibernační schráně nad neóny prozářenými ulicemi. Kartami poklidného a téměř bezproblémového chodu dystopického systému zamíchá přílet obrovské egyptské pyramidy a jejích obyvatel – pouze domnělou věčností znuděných bohů, z nichž jeden, Horus, přichází na Zemi ukončit svou stávající fyzickou existenci a současně v cyklickém chápání bytí zasít prostřednictvím „nešťastnou“ náhodou uprchnuvšího Nikopola semínko nové. Vtělením do Nikopola a v symbióze s ním hledá a nalézá dokonalý nosič pro svoji genetickou informaci, dívku Jill oplývající neobvyklými duševními schopnostmi a stigmatem jiného světa za branou.

"No love, no sex. Create hygienics with Eugenics." Spirit of Nikopol

IMMORTEL je jedním z mála snímků, který ani po přenosu na plátno neztrácí jistý stupeň bizarnosti a čiré fantazie komiksových předloh ruku v ruce jdoucí s pokusem o vyzrálou vizuální stylizaci. Nemalou zásluhu na tom má patrně i fakt, že Enki Bilal, francouzský režisér česko-jugoslávského původu, je současně také autorem komiksové předlohy ("La Foire aux immortels" a "La Femme piège") a adaptovaného scénáře. Tudíž i kontrola nad předlohou a její interpretace otevírá podstatně širší pole pro manévrování. Bilal postupně rozvíjí poměrně zajímavý, přesto nijak výrazně neotřelý příběh (přeci jen je dystopické schéma velmi vděčným a mnohokrát „provařeným“ prvkem) o „velkých tématech“ -  bytí, nesmrtelnosti, který také díky množství kulturních odkazů nabývá hned několika významových rovin. Jakkoliv je to téma zajímavé, scénáři se patrně nepodařilo uchopit široké interpretační možnosti a hloubku, které lze úspornou formou velmi trefně vyjádřit v podobě komiksu. Ačkoliv mají hlavní charaktery mnohé zajímavé polohy a úvahy, logika jejich jednání není často příliš zřejmá a působí zjednodušeně, stejně jako jejich postavení, příp. původ v rámci mytologie Bilalem vytvořeného světa. To je zejména případ Jill, jejíž „bytí“ a naznačený mimozemský původ není ani z vámi poskládaných náznaků v závěru snímku uspokojivě vysvětlen, stejně tak v náhodných intervalech se objevující postava Jillina tajemného mentora v kápi. Podobných otazníků vzniklých ve vakuu chybějících faktů obsahuje bohužel IMMORTEL více.

Podobně nevyváženým dojmem působí i vizuální zpracování. Na jedné straně se honosí velmi zajímavým futuristickým designem odkazujícím k sugestivní stylizaci a téměř neogotické architektuře snímku BLADE RUNNER nebo PÁTÝ ELEMENT, s nimiž nesdílí pouze náznaky vizuálna. Právě tato část je bez jakékoliv debaty výborně odvedenou prací a v mnoha momentech pastvou pro oči. Na straně druhé se tvůrci dle mého názoru vydali až příliš polovičatou cestou pokud jde o zpracování a začlenění charakterů do digitálně vytvořeného prostředí. Namísto plného obsazení všech postav příběhu lidskými herci je jejich paleta zúžena na několik nejdůležitějších osob (Nikopolos v podání charismatického Thomase Kretschamanna, Jill, lékařka atd.) a zbývající, často velmi klíčové charaktery (šéf Eugenics Corp., Horus, detektiv), jsou vytvořeny digitálně. Což o to, nápad je to bezesporu zajímavý, i když opět nikterak nový. Zaráží spíše provedení, jehož podoba odkazuje na neuspořádané, hranaté a někdy podivně rozpohybované modely z počítačových her téměř dekádu zpět a ve srovnání s výborně vymodelovaným prostředím města působí jako pěst na oko. Zajímavý je i fakt, že digitální posprodukci neunikli ani živí herci a známky těchto úprav je celkem pěkně začleňují do celkového výtvarného koloritu. Hudební složka je téměř nenápadná a nese se v duchu ambientně-industriálního šumení. Více upoutá snad jen krátké intermezzo islandských SIGUR RÓS, kteří do nálady snímku poměrně vkusně zapadají.


IMMORTEL jednoznačně patří k těm zajímavějším filmovým počinům, jak z hlediska tématického, tak i vizuálního. Jakkoliv jsou však mnohé atributy snímku přitažlivé a ten jako celek oplývá jistým kouzlem, vznáší se nad celým dílem jedno velké ALE… Enki Bilal jednoduše nedokázal postihnout všechny nabízející se možnosti a dotáhnout je do zdárného konce. Výsledkem je sice hezký, zábavný, a v některých ohledech přemýšlivý snímek, který ovšem bohužel doplácí na polovičatě odvednou práci, a jemuž i přes vynaloženou snahu spousta důležitých věcí chybí. A to jak z hlediska vizuálního zpracování, ne vždy zcela přesvědčivých hereckých výkonů, tak i z perspektivy poněkud děravého scénáře, jenž postrádá konzistenci a na konci snímku nechává příliš mnoho nezodpovězených otázek na to, abyste  nebyli iritování nedořečeným. A to je škoda. I přes takto směřované výtky ale čeří snímek v poslední době stojaté vody filmové fantastiky, a to nejen v oblasti komiksových adaptací.

 5

Pavel

Verdikt

Jakkoliv nabízí IMMORTEL zajímavou tématickou látku v podobě neotřelé komiksové adaptace, která je v mnoha okamžicích oděna do hezky stylizované vizuální formy, přece jen stále zůstává někde na půli cesty. I přes mnohými proklamované průkopnictví kráčí cestou průměru a nesporně zajímavé okamžiky jsou vzápěty anulovány škobrtáním ve scénáři nebo velmi ambivaletně pojaté vizualizaci. I tak má však IMMORTEL své kouzlo a stojí za to ho vidět.

Hodnocení

Autor
6,5 / 10
Redakce
6,3 / 10
Čtenáři
6,3 / 10

Další informace

IMMORTEL (ad vitam)
[Francie, 2004]

Režie: Enki Bilal
Scénář: Enki Bilal, Serge Lehman
Hrají: Linda Harry, Thomas Kretschmann, Charlotte Rampling, Jean-Louis Trintignant a další.

www.immortel-lefilm.com/

Jiné pohledy

Marigold
6 / 10

Pozoruhodné v detailech, leč strašlivě nevyvážené v celku. Bilalův film mě přesvědčil některými částmi výtvarného řešení, zejména vizuální stylizace prostředí depresivní cyberpunkové aglomerace je špičková, naproti tomu animace lidí pokulhává a zejména jemnější emoce není schopna vyjádřit vůbec. Živí herci jsou naštěstí jiné kafe, jak rozervanec Nikopol v podání tradičně skvělého Thomase Kretschmanna, tak křehce tajemná Jill Lindy Hardy. Velice nevyrovnaný je scénář, který vznikl dle zjevně mnohem komplexnější komiksové předlohy, z níž však povstává pro nezasvěcené pouze zmatená drť jmen a nikam nevedoucích osudů. Ve filmu se tak příliš dlouho vytváří jakýs takýs nosný příběh a jeho vizualita nedokáže určitou vykořeněnost dialogů i osudů uprostřed nehostinného fikčního světa nahradit. Nelze popřít, že pro osoby znalé komiksu se vše jeví jinak... Ježto se však mezi ně neřadím, musím nutně posuzovat Immortel jako zmatený a místy nudný pokus nové generace, který teprve v závěru dokáže evokovat čitelnou atmosféru a vygenerovat jistý emotivní náboj. Enki Bilal si ukousl velké sousto, přeplnil ho symboly a obrazy, čímž rezignoval na pozornost nezasvěcených. Krom toho však nedokázal jako filmař udržet svoje dílo v koherentním celku, což je chyba těžko svalitelná na předlohu... ... [3. ledna 2006]

 

RIP
6,5 / 10

Velmi zajímavá podívaná, která v sobě mísí futuristickou pocitovost BLADE RUNNERA a cyberpukovou atmosféru JOHNNY MNEMONICA. Míchání lidských počítačových postav a hraných lidí působí občas velmi zajímavě a dává jasnou odpověď na otázku, zda v průběhu několika dalších let budeme schopni udělat počítačovou animaci s vymodelovanými lidmi na první pohled nerozeznatelnou od hraného filmu. Zdá se mi však, že je ve snímku rozehráno příliš mnoho partií a mnohé zůstávají bez dokončení a tak se nad nimi po shlédnutí vznáší bezpočet otazníků. Ale to už bych tu jen opakoval myšlenky recenze páně Pavla, pod než se mohu leda tak souhlasně podepsat. ... [5. července 2005]