Čtyři roky poté, co kultovní world music kutálka NO SMOKING ORCHESTRA rozpoutala své divoké Unza Unza hody, přišel čas na další živelnou kalbu pod taktovkou Emira Kusturici a jeho bandu. Zatímco se předchozí album volně vázalo na trhlou jízdu „Černá kočka, bílý kocour“, novinka je vlastně regulérním soundtrackem k poslednímu filmu pana kapelníka.

„Život je zázrak“ představuje podle mého jeden z nejlepších snímků Emirovy bohaté filmografie a hudba je jeho nedílnou a důležitou součástkou. Kusturica je bezesporu nejmuzikálnější režisér dneška, který scénickou hudbu užívá pouze okrajově... hudba je totiž nedílnou součástí světa a nezní z onoho magického „zásvětí“, ale produkují jí přímo aktéři jeho snímků. Je balkánská se vším všudy: umí být nezkrotná, rozverná, uřvaná a na druhé straně zadumaná a smutná. NO SMOKING ORCHESTRA má ovšem punkový kořen, čili určité procento rock´n´rollu je v jejich mocném etnickém tónu stále cítit.

Aktuální nahrávka Bosňanů pokračuje v duchu, jaký nastínil výtečný „Unza Unza Time“... čili v produkování někdy až morbidně hořkosladké a nespoutané world music, postavené pevně na základech balkánského folklóru, ale postmoderně dořeďované různými žánrovými podivnostmi. Emira a spol. fascinuje patos politické písně (skutečně skvostná agitačka „Ovo Je Muski Svet“, která kombinuje jistý parodický náboj s nádherně melancholickými podtóny), vlezlý pop (neuvěřitelně slizká a trochu nudná „Karakaj“), westernové motivy (parádní Mexičan z Balkánu „Wanted man“), ruské halekačky (místy až punkově hnětající „Vasja“) a výčet by mohl pokračovat. NO SMOKING ORCHESTRA jsou hračičkové, rock´n´roll hrají jako lidovky, lidovky hrají jako rock´n´roll.

Jádro nové desky ale tvoří především překrásné variace na leitmotiv filmu, který je odvozen z jakési moldavské písně. Celému alba dávají řád a kostru, což je oceněníhodné, neboť narozdíl od „Unza Unza Time“ se „La Vie Est Un Miracle“ zhruba uprostřed povážlivě sype a zadrhává. Materiál je až příliš různorodý a místy nevyrovnaný, čili má tendence poněkud ztrácet pozornost posluchače. Ale právě návraty hořkosladké titulní skladby všemu dávají rámec, který je nakonec, navzdory několika rozpačitým kouskům, naplněn skutečně nádhernou hudbou pro pozorný i zábavný poslech.

Pokud tvorbu „smokingů“ znáte a pokud adorujete živelný kravál předchozí desky, počítejte s určitým zvážněním a zesmutnění, které novinka přináší. Pro někoho možná bude ztráta energie a divokosti znamenat nepřekonatelný problém, ale já jsem zvážněním Emira jako režiséra i jako muzianta nadšený.