S druhdy doom metalovými plačkami ANHEAD jsem se čirou náhodou setkal na loňské špektakulární performaci finských WALTARI, kde zastávaly roli předkapely. Nutno říci, že z doomového zakabonění jim na tvářích nezůstalo vůbec nic a na pódiu řádila rozesmátá cross-overová veselice. Řádila, pravda, zkoušela působit rozverně a uvolněně, ale působila spíše křečovitě a nepřesvědčivě. Inu, tréma, říkal jsem si tenkrát, ale pokud kapela nepodléhá trémě i při skládání a nahrávání písní, přiznávám, že jsem se tenkrát mýlil.

Demo vylisované do drážek CD „Pop Orthodox“ rozhodně není hudebním klenotem, přesto by se v některých ohledech dalo označit za dobrý poslech. Tedy přesněji: ve dvou ohledech. V ohledu titulní techno překopávky „Showstars“, jejíž popkulturní debilita podpořená rockově tupým podkladem apeluje na mou zálibu v kýči a pak v ohledu songu „Ein Kleines Schrecklichestück“, který připomíná svéráznou parodii gothic rocku alá XIII. STOLETÍ (což v kombinaci s říkankovým textem o trpaslici a chovném dobytku vyznívá hezky paradoxně).

Ve zbytku alba se žel ničeho většího nedočkáme. Prim hrají popově primitivní klávesové party, ubíjející um-ca-um-ca bicích, které evokuje stereotyp taneční hudby (a je čerta starého platné, že zřejmě úmyslně), nepříliš přesvědčivé vokální linky zpěváka Matěje Lipského a začasté též naprosto úděsné texty, které se pokoušejí o vtip s takovou razancí, až to posluchače bolí. Za vydařenější lze ještě označit „Sebestřednou“, která sice hudebně příliš krásy nepobrala, ale přinejmenším text a vsunuté španělské rytmy zacyklený pseudo-metal-pop trochu nakopávají. Za vyloženě odpornou bych naopak označit „Svatbu“, ve které se odehrává cosi na pomezí podnapilé hasičárenské zábavovky a umravněného katolického punku (skvostný text samozřejmostí: Ona zahazuje kytici / On bude mít ráno opici / Oni pupky jídlem ládují / Divné časy nám tu panují). Trochu například zamrzí, že celkem povedený refrén „Tlusťocha“ hyzdí příšerná anglická slovíčka, která ho lemují... Závěrečný part patří zřejmým inspirátorům ANHEAD, finským WALTARI a jejich „Far Away“ a právě tady je cítit to největší úskalí nahrávky. Pražské pětce chybí ono mocné charisma, instrumentální bravura, lehkost a hravost, kterou nahrazují sice poctivostí, jenže s tou se v hudbě nejdál dojít nedá...

Za pozitiva bych označil povedený zvuk z Hostivaře, dvě zmíněné skladby, několik popěvků, které uvíznou v paměti a také fakt, že navzdory počáteční averzi jsem si na jistou (a zřejmě chtěnou) vlezlost ortodoxních poperů ANHEAD zvykl. K vzplanutí vášně tedy nedošlo. Ani na jednu, ani na druhou stranu. Čili klasický průměr.