„Soukromá očka se vyskytují ve všech podobách a velikostech, ale žádné nevypadá jako televizní hvězda. Některá pracují pro pojišťovny, jiná se motají kolem laciných hotelů s videokamerou a doufají, že se jim podaří získat důkaz pro rozvodový soud, a zatraceně vzácně se mezi nim najdou i takoví kabrňáci, co vyšetřují zamotané případy vražd. Další se honí za věcmi, co vůbec neexistují nebo by aspoň neměly. Já, já věci nacházím. I takové, kterým bych se raději vyhnul, ale to už patří k branži. Oprýskaná tabulka na mých dveřích v těch dnech hlásala: Taylorova detektivní kancelář. Ten Taylor jsem já. Vysoký, tmavovlasý a nijak zvlášť pohledný. Hrdě nosím jizvy, které jsem si vysloužil při práci, a nikdy jsem nepodrazil klienta. Za předpokladu, že mi zaplatil alespoň nějaké prachy předem…“
Jestli vám úvod románu „Něco z Noční strany“ velmi silně připomněl libovolnou šestákovou detektivku, tak na tom nejspíš něco bude, neboť ten samý dojem jsem z oněch řádků získal i já. Simon R. Green se však neprofiluje jako autor právě takové literatury, pročež obavu z dalšího vyprávění o tom, že vrahem je zahradník, můžeme směle hodit za hlavu. Spisovatel, kterého budou čtenáři znát nejspíš jako duchovního otce fantasy série „Jestřáb a Rybářka“ tentokrát přichází s poněkud méně ohmataným námětem (samozřejmě netvrdím, že by si na něj jakživ nikdo nesáhnul) tajemného místa mimo realitu, kterou je současný Londýn (události ze 7. července 2005 pochopitelně ve hře nejsou). V jeho centru se totiž podle autora lze cestou, kterou znají jen někteří, dostat do čtvrti zvané „Noční strana“, ležící nikde a vlastně všude zároveň, snad v jakési jiné dimenzi. Na tomto místě jsou stále tři hodiny po půlnoci, je tu pořád tma a pojmy jako lidský život, právo nebo logika tady vůbec nikoho nezajímají. A sem po dlouhých pěti letech strávených v „obyčejném“ Londýně, přichází soukromý detektiv John Taylor, kdysi se právě tady narodivší, aby zde nalezl ztracenou dceru bohaté podnikatelky Joanny Barrettové, která jej vyhledala a najala proto, že Taylor je obdařen zvláštním darem, umožňujícím mu velmi jednoduše na „Noční straně“ nacházet ztracené věci. Spolu se poté vydávají vstříc nástrahám a nebezpečím tohoto temného a magického místa, kde nelze mít prakticky nic za to, čím se to jeví být.
Na této základní zápletce je vystavěn vcelku zajímavý a napínavý příběh, nijak moc rozsáhlý, ovšem s dostatečně velkou styčnou plochou pro čtenáře (velmi patrné je to v závěru příběhu, kde se při popisu pátrání hlavních hrdinů ve ztichlém tajuplném domě dá hororový nádech skoro nahmatat). Green v jeho řádcích dává průchod svému autorskému stylu, snadno definovatelnému především podle nezměřitelného prostoru pro vymýšlení bizarních a fantastických jevů a událostí („Věděl jsem, že tohle bude mizerný den už když jsem zjistil, že z mé zaječí pacičky vyrostl nový zajíc.“), včetně vdechování života neživým věcem, a nenápadně si také připravuje půdu pro další pokračování knihy, když hovoří o neznámém nelidském původu Taylorovy matky (v letošním roce by to měla být ještě dílka „Agenti světla a temnoty“ a „Nářek skřivánka“). Nezachází však do žádných velkých detailů, nezahrává si s nepřehledným množstvím postav, což mu ostatně ani rozsah knihy neumožňuje, jen prostě v jedenácti kapitolách převypráví snadno srozumitelný a nijak komplikovaný děj. Vzhledem k předpokládané absenci vyšších dramatických a literárních nároků na „Něco z Noční strany“ mám proto pocit, že svoji roli poměrně známého autora fantasy literatury, který chce dokázat, že umí také psát jinak, než jen prostřednictvím draků, mečů a kouzel, splnil téměř na výbornou. Téměř proto, že z knihy je přece jenom cítit, že v některých směrech zůstala nedotažená (kupříkladu mě osobně chybí detailnější představení a vysvětlení podstaty „Noční strany“ nebo postav „Trýznitelů“, kteří Taylora prostě pronásledují, aniž bychom se dozvěděli proč) a ani samotná zápletka (kterou nebudu zbytečně prozrazovat) se nemůže pochlubit nádechem, kterému by se mohlo říkat „panenský“. Jenže, tak už to v tom literárním světě chodí, že skutečně originální nápady jsou buď beznadějně rozebrány nebo dřímají někde hodně hluboko v myslích jedinců, kteří o tom ještě nemají ani páru. Chutný a barevný odvar z takové originality, třeba jako v případě „Něco z Noční strany“, proto kolikrát vůbec není na škodu.
