ARCTURUS - Sideshow Symphonies

ARCTURUS - Sideshow Symphonies

ARCTURUS - Sideshow Symphonies

ARCTURUS - Sideshow Symphonies

Dlouho očekávaný dýchánek severských hrdinů je zde! Dokonce skoro ve stejné sestavě, která měla svého času na svědomí jedno z nejranějších a nejpropracovanějších děl severské avantgardy. Ano, nebojím se toho slova. Vždyť co jiného bylo skvělé a mnohými dodnes po právu mocně doceňované „La Masquerade Infernale“? Následující „The Sham Mirrors“ sice zůstalo trochu za očekáváním, přesto však nelze kapele upřít snahu o novátorské uchopení hudebního obsahu. Byť za cenu drastického zpopovatění a relativního zjednodušení kompozic. O to větší však bylo moje očekávání od aktuálního materiálu, které se bohužel – přiznávám se slzami v očích – nenaplnilo.
 
ARCTURUSNeuvěřitelné se stalo skutečností. ARCTURUS, hlavní hybatelé, mozky severu, vydali album, které nejen že neudává směr a neprozkoumává širé dálavy. Ono dokonce kopíruje koncepce alba předchozího! Nová je zde pouze jediná věc. Naprosto neuvěřitelná porce táhle rozplizlé nudy. Můžete teď namítnout, že jsem vůbec nepochopil hudební abstrakci a bezbřehé hlubiny, do kterých se ARCTURUS pustili. Otázka stojí ale trošinku jinak: Lze ji vůbec pochopit? Jakákoli smysluplná abstrakce, byť je libovolně složitá, má totiž jednu základní vlastnost. Vždy se váže ke konkrétní věci, existující na zcela reálném základě. A právě ta reálná věc v hudbě ARCTURUS zcela chybí. Chybí tu reálný základ, myšlenka, kterou by hudba ztvárňovala. Za relativně promyšlenou strukturou skladeb i jednotlivých nástrojových partů totiž není vůbec NIC. Jen velká past na posluchače v provedení Ničeho. ARCTURUS jsou už dost zkušení hudebníci, takže dokáží i své Nic podat v bravurní vyladěné formě, kterou jsem si soukromě nazval „aktivní nudou“. Princip je takový: Vy jako kvalitní hudby lační posluchači nacpete CD do přehrávače a už od první skladby podvědomě hledáte zlatou nitku, které byste se mohli v tom bludišti chytnout. Její konec se jakoby třepotá někde v dáli a vy na ní ne a ne dosáhnout. Během honu za nitkou se samozřejmě docela dost nudíte, přesto že se do hudby aktivně ponoříte. Nástrojové obsazení ani různorodé dějství vám nedovolí se nitkového honu vzdát a CD vypnout (tak jako to umožňuje třeba valná většina německého speedmetalu, který vám žádnou nitku od začátku ani nenabízí, což je zřejmě zcela správné a vůči posluchači velmi férové). Tak se nakonec nutně stane, že si poslechnete celé dílo, zlatá nitka nikde a vy si říkáte: Probůh, co jsem to vlastně celou tu dobu poslouchal? A proč bych to vlastně měl poslouchat znova? A to je špatné. Moc špatné. Stejně tak ARCTURUSjako velmi blízké technické reference na minulé album. Klávesák Sverd si totiž nový materiál „vošéfoval“ velmi podobným způsobem jako „The Sham Mirrors“. Struktura skladeb, klávesové plochy, kytary a basa jsou defacto totožně zpracovány. Fakt u dosavadních hybatelů avantgardního proudu zcela zarážející. Jako polehčující okolnost vnímám Blombergovy bicí, kterých se člověk prostě nepřejí. Za prominentní úspěch bych pak označil vokál navrátivšího se Simena. Toho mám opravdu hodně rád. I přesto však uznávám, že u většiny poloh masově používaných na „Sideshow Symphonies“ je přízvisko „buzna“ jen velmi těžko vyvratitelné, takže i tento element je poměrně diskutabilní.

Celkový problém jak tedy celé snažení zhodnotit je velmi nesnadný. Na jednu stranu se ARCTURUS stále svémocí vymaňují z běžně zažitých škatulek a jsou promyšlenou a skvěle zahranou hudbou. Na stranu druhou je výsledek až moc nudný na to, aby se přehoupl přes průměr. Celkový odhad je tedy takový, že máte před sebou opravdu velmi, ale velmi, průměrné album. Album tak průměrné, že kdyby se sestavil oficiální žebříček všech průměrných alb světa, bylo by „Sideshow Symphonies“ nikoli první, ale přesně v jeho středu!

 399

Louža

Verdikt

Album neskutečně nacpané nefalšovanou aktivní nudou. Být to ještě krapítek nudnější, mohlo by album snad i přetočit ciferník nudametru a stát se z toho geniální dílo. Takhle je to ten nejšedivější a nejutahanější průměr, co si jen dokážete představit.

Hodnocení

Autor
5 / 10
Redakce
5,1 / 10
Čtenáři
7,8 / 10

Další informace

Stopáž: 50:31

Produkce: ARCTURUS
Studio: Mǿlka Studios

www.adastraenter.com

Sestava

Skladby

  1. Hibernation Sickness Complete
  2. Shipwrecked Frontier Pioneer
  3. Deamonpainter
  4. Nocturnal Vision Revisited
  5. Evacuation Code Deciphered
  6. Moonshine Delirium
  7. White Noise Monster
  8. Reflections
  9. Hufsa

Diskografie

Arcturian (2015)
Shipwrecked In Oslo (DVD) (2006)
Sideshow Symphonies (2005)
The Sham Mirrors (2002)
Disguised Masters (1999)
La Masquerade Infernale (1997)
Aspera Hiems Symfonia (1996)
Constellation (EP) (1994)
My Angel (EP) (1991)

Jiné pohledy

5,5 / 10
Zda se, že na aktuální nahrávce se ARCUTURS dostali do nejen smyčky očekávání ze strany posluchačů, ale současně i jisté tvůrčí nerozhodnosti a nevyváženosti pokud jde o samotnou kapelu. To, co činilo předchozí alba vždy výjimečnými, je na "Sideshow Symphonies" rozředěno do takřka nevýrazné šedi, přestože budeme-li hovořit o formální stránce projevu, je hudba ARCTURUS i nadále velmi snadno a přímočaře identifikovatelná a stále vyčnívá nad běžný průměr. Bohužel i z mého pohledu postrádá současná podoba kapely ono zvláštní kouzlo, extravaganci, originalitu, výborné a neotřelé nápady a mnohé další atributy, jimiž se vždy vyznačovala. Možná, že skutečně chybí ten zásadní prvek v podobě excentrického předáka Garma, i to ovšem zůstává v rovině pouhé spekulace. Pominu-li několik skutečně příjemných momentů např. v podobě "Reflections", zůstává pouze nepříliš výrazná hudba, jenž často připomíná pytlík vylohouvaného a kdysi velmi chutného čaje, aniž by vzbuzovala ono nutknání opětovného návratu k ní. "Sideshow Symphonies nejsou vyloženě nepovedeným albem, ovšem pro kapelu tohoto formátu je to bohužel poněkud málo.
Pavel | 27. září 2005

 

8 / 10
„Sideshow Syphonies“ je nejslabším albem v diskografii ARCTURUS. O tom asi většího sporu nebude. Ovšem toto album i přesto považuju za výborné a kolem vidím, že v této věci shoda nenastala.
Dovolím si v této souvislosti nastolit dva spolu související okruhy otázek:
1. Má být kapela, která má na svědomí díla, jež lze označit za klenoty, nepřiměřeně sankcionována za to, že se jí tentokrát takový klenot nepodařilo vytvořit, přičemž vytvořila dílo „pouze“ vynikající? Já pravím že ne, i když v obdobných záležitostech připouštím aplikaci poněkud přísnějšího metru.
2. Má se recenzent (tedy autor subjektivního pohledu na umělecké dílo) pokoušet o jakousi objektivizaci svého názoru? Já mám za to že ano. Co tím vlastně myslím? Nejen pokus o posuzování kvalit recenzovaného díla s ohledem na dosavadní produkcí samotné kapely (umělce), ale zejména s ohledem na produkci žánrově přirovnatelných těles a s odhédnutím od kategorií jako je subjektivní vkus. Pokud tak učiním, musím prohlásit, že „Sideshow Symphonies“ i přes své níže vyjmenované nedostatky, jichž není málo, s přehledem převyšuje veškeré současné pokusy o tvorbu moderního melodického metalu.
Aplikuji-li výše naznačené postupy a odhlédnu-li od svých očekávání, která bohužel nebyla vrchovatě naplněna, prohlašuji na adresu „Sideshow Symphonies“ toto:
- jedná se o zvukově jemnou, posluchačsky velmi přístupnou (nikoliv však povrchní) melodickou metalovou desku, která si stále zachovává arcturusovskou oduševnělou melancholickou atmosféru, která je zároveň dostatečně instrumentačně bohatá a v souvislosti se kterou nemůže být o avantgardě ani zmínky,
- je výrazně simenocentrická. Cherubín Simen dostal obrovský prostor a díky svému projevu zastiňuje vše ostatní. Svou roli však zvládá bravurně, v těch nebeských výškách se pohybuje s jistotou a skutečně zpívá (narozdíl od štěků v DIMMU BORGIR). Ouška mi tahá pouze v „Moonlight Delirium“ a v „Evacuation Code Deciphered“ je ono ujetí v jednom okamžiku natolik zjevné, že si nedovedu představit, že by to nebyl umělecký záměr,
- je v dobrém slova smyslu ohromně sladká, a to nejen díky zpěvu, s nímž ve dvou skladbách příjemně pomáhá zpěvule Silje z OCTAVIA SPERATI, ale vůbec díky celkovému aranžmá a celkovému konvenčnímu vyznění.
- oproti vrcholným věcem je monotónnější a celkově plošší, méně rafinovaná, občas evokující profesorský metal v podání WINDS nebo AGE OF SILENCE.

ARCTURUS rezignovali na nějaké překotné pokusy o novátorství, ale i přesto se mi album velmi líbí a s klidným svědomím hodnotím vysoko. Kdyby se vypustil roztahaný „Demon Painter“ a zařadila se nějaká svižnější věc ala „Radical Cut“, byl bych ještě spokojenější.

No a na závěr si nemohu odpustit rýpnutí do vlastních řad: V případě tohoto díla totiž dochází při pohledu na prostý průměr jeho redakčního číselného hodnocení (co si budeme namlouvat, to je asi hlavní terč, na který se při čtení recenze soustředí čtenářovo oko) k paradoxu, že je nižší, než hodnocení kdejaké podprůměrné desky. A za to se jako člen této redakce hluboce stydím.
Shnoff | 26. září 2005

 

4 / 10
Pokud vám nevonělo už předchozí cvičení na "The Sham Mirrors", kterým ARCTURUS nepochopitelně vyklidili žíněnky natahané při skvělé "La Masquerade Infernale", nebude vám vonět ani novinka. Divný zvuk, místy až falešný a "hluchý" zpěv Simena, vše navíc sterilní, nudné. Když to hodně zjednoduším, jde vlastně o tuctový hevík, čili takhle skutečně ne, pánové...
Darkmoor | 26. září 2005

 

4,5 / 10
Čo je to? Nejaký čudný umelecký zámer, nahrať album, ktorý vo výslednom efekte paroduje všetko to zaslúžene dosiahnuté z minulosti? Retro "avantgarda"? "Sideshow Symphonies" znie akoby sa netalentovaná kapela snažila okopírovať ARCTURUS. Simenov vokál, toľko cenený pri pozdvihovaní úrovne DIMMU BORGIR, zrazu miestami začína liezť na nervy.

Aby bolo jasné, "Sideshow Symphonies" nie je taký hrozný, ako by sa mohlo zdať. Od ARCTURUS je to však žalostne a zúfalo málo. V minulosti dokázali, že ich nahrávky znesú najprísnejšie kritéria. Nie je žiaden dôvod nepridržiavať sa ich aj tentokrát.
V-dur | 23. září 2005

 

4 / 10
ARCTURUS počujem po prvýkrát a vôbec ma to neoslovilo. Zdá sa mi to ako sivý priemer a menej.
Koscj | 23. září 2005

 

8,5 / 10
Tu sa asi s väčšou časťou redakcie v hodnotení "Sideshow Symphonies" rozídem. Pripadá mi to akoby bol tento album hodnotený len z hľadiska retrospektívneho pohľadu na minulosť bez pohľadu na súčasnosť. Novinka ARCTURUS pre mňa nie je výrazne slabšia ako albumy predchádzajúce. Je iná, konzervatívnejšia, určite nie tak novátorská, no pod nenápadnou vrchnou vrstvou sa skrýva množstvo dobrých nápadov, melódií a inštrumentálnych výkonov. Obľúbil som si aj dosť nabasovaný zvuk a jediný fakt prečo to nehodnotím vyššie, je zlý mastering druhej skladby...amen...
Arrow | 22. září 2005

 

4,5 / 10
To už snáď nie je možné. Čím to je, že aj najväčšie istoty v podobe smerodajných kapiel v poslednom čase vyrábajú nepredstaviteľné prešľapy, ktoré pôjdu len veľmi ťažko odpustiť? Obzvlášť niekomu, kto sa do histórie zapísal takým dielom, ako bola "La Masquerade Infernale". Niekedy sa cítim ako v zlom sne, z ktorého sa nie a nie prebudiť.

Chlad a nezáživnosť nepomáha ľahšie stráviť ani návrat kastráta Simena, ktorého spev v starých zlatých časoch severskej avantgardy vynikajúco dopĺňal Garmov ironický recitál. Jednoducho opäť došlo na to, čo človeka muselo napadnúť už pri poslednom počine AGE OF SILENCE (ktorý, žiaľ, vychádza z priameho porovnania lepšie) a čo sa dá len ťažko vysloviť - niekdajšie osobnosti už nie sú tým, čím bývali a už sa len opakujú.

ARCTURUS na potulkách vesmírom nekonečných možností odišlo kormidlo a za špirálovitého pohybu smerujúceho do čiernych hlbín k nám dolieha vzdialené volanie - ..._ _ _ ... !
Radicalcut | 19. září 2005

 

3 / 10
Nemám rád různé ankety typu "deska roku" atd., ale pokud by se vyhlašovala kategorie nejnudnější nahrávka, tak s přehledem zvítězí nová deska ARCTURUS. Další ze záležitostí, k jejichž doposlouchání se musíte doslova nutit. Na "Sideshow Symphonies" je zajímavé akorát to, jak zoufalý hudební materiál se na ní nachází. Moc se nevyznamenal ani jinak výborný Simen, který tentokráte svůj hlas propůjčil do patetických a nasládlých aranžmá, přičemž hlavně vysoce položené vokály byly zjevně nad jeho možnosti. ARCTURUS vydali desku vhodnou maximálně pro rádoby avantgardní metalovou omladinu.
Dalas | 19. září 2005

 

4 / 10
2005, rok pádu modiel a povstania nových hrdinov z ich popola?

Po sklamaní z prekvapivo neprekvapivých OPETH prišiel šok z nových ARCTURUS. Doslova zúfalý skladateľský kŕč, neskutočne umele presladená pompa a snaha o heroický, romantický, umelecký a precítený spev končiaca v bezradnom ťahaní výšok, nezriedka doprevádzanom falošnými tónmi. O absencii irónie, vtipu (ak zaň nepovažujem spackaný mastering, na ktorý sú páni zo Seasons Of Mist zrejme experti, či Simenove odgrgnutie v "Demon Painter"), či prekvapivých inotajov je škoda hovoriť.

Neviem, kam zmizli drive, energia, prepracovanosť i rafinovanosť "La Masquerade Infernale", ale i "The Sham Mirrors". Ostali z nich len záblesky; "Sideshow Symphonies" je urputná snaha o taký ARCTURUS, aký ho poznáme, je však nepresvedčivá a matná. Hviezdni cestovatelia k nám hovoria z takej diaľky, že ich je zaťažko čo i len spoznať.

Čo sa to deje?
Thorn | 17. září 2005