SOLEFALD - Red For Fire - An Icelandic Odyssey Part I

SOLEFALD - Red For Fire - An Icelandic Odyssey Part I

SOLEFALD - Red For Fire - An Icelandic Odyssey Part I

SOLEFALD - Red For Fire - An Icelandic Odyssey Part I

Odlehlá a dávno zapomenutá rumiště zemí severských dala vzniknout základům pevnosti okované, z níž devatero útvarů věžovitých se tyčí. Bratrstvo stavitelské SOLEFALD zovoucí se, vedeno Lazarem a Corneliem, stavbu tuto jménem „Red for Fire“ obdařilo a krom názvu toho i každá z věží, jež jak prsty ruky lidské nad hradbami tyčí se, jméno své od tvůrců dostala. Traduje se, že při pracích na veledíle tom architektonickém, že v nocích všech světla nebeská od půlnoci svitu svého nevydávala více a situace ta na vrub silám pohanským přičítá se, jež rejdy své nekalé na místech dávných rumišť prováděly. Oumysl můj budiž o stavbě této členité a tajemné vám něčehož povyprávěti.

SOLEFALDKol paláce zahrady, v nichž nymfy neživé tančívaly, rozprostírají se. Cáry mlžných pavučin spletených ze smyčců houslových bohatě opřádají větvoví, jež naklánějí se nad cestami kamenitými, které k opevnění a zdem vedou. Hradby ty tvořeny masivy kytarovými jsou, jež častokráte černým kovem bohatě nýtovaným šerají se, brána naopak z kovu zkázonosného pochází, jenž bohatými rytinami tklivých výjevů pohanských zdoben jest. Větřík, ten přelétavý lichotník, prohánějíc mlhoviny, táhne se křovinami trnitými a stromovím bezlistým, zanáší do míst těch dozvuky příběhů pradávných. Upřeme-li pohled ze zahrad na pevnost nad nimi tyčící se, až tváře zardí se a dech zatajuje. Mnoho architektonických stylů prolétá se ve zdech majestátních. Motivy folklóru severského propleteného s kovem černočerným zastoupení nejhojnější tu mají. Mnohá křídla členitá této stavby z materiálu symfonického vystavěny a zastřešeny jímavými vokály panen sličných jsou. Ve spodu nezřídka houfec rytmů kanonýrských nachází se. Stavebníci si věru vakace přílišně nedopřáli si a na mistrovském díle toť viděti jest. Nyní věnovati bych chtěl se každé z na devatera věží, jež pozornost zasluhují si.

První pojmenovaná jest „Sun I Call“ a základy její vyrůstají z motivu malebného, v kterém saxofon svojí sytou barvou s náladou si pohrává. Oddělení smyčcové přidává se a z nápěvků na sebe se vrstvících, jenž téměř banálním zprvu zdály se, silná a mohutná konstrukce nyní roste, uprostřed protkána zklidňující linkou saxofonovou, jež ubere rozmáchlého majestátního tónu avšak jen proto, aby výše masiv kytarový z černého kovu kovaný jakožto i řádně oplechovaný vokál nečistý provázel ji. Věž druhá názvem „Survival Of The Outlaw“ pyšní se a již základy její na mnohem hřmotnější pilíře kovové odkázány jsou. Nechybí houslové opary mlžné, jež tu a tam věž obklopují a chrliče stylu filthovského, chrchle své ze chřtánů dračích bezostyšně rozlévají. Na vrcholek stěží dohlédnouti, neboť housle neprodyšnou sítí zalátaly ji. „Where Birds Have Never Been“ vyrůstá na zásecích kytarových, kolem nichž hned odspoda zlověstné křoviny rudolisté cestu k výšinám nebeským po kameni chladném razí si a minulost krvavou do sebe přijímají. „Bragi“, toť věž jen z cárů pavučin smyčcových upředena. Věčně snící planiny bělostným sněhem pokryté v člověku ona probouzí. V náladě zimní i „White Frost Queen“ pokračuje, něžné linky vévodí ji a zimní království zemí severských otevírá se zde v nádheře plné, kterážto vyniknout dává jiskrné kráse mrazivé nedotknutelnost si uchovávající. Naproti trčící „There Is Need“ jakoby oponenturu vytvořiti chtěla. Věčně dusající dvojšlapka, masivní drsný základ kytarový s kovanými černými rytinami zdobí jednu z nejtemnějších věží celého paláce. „Prayer Of A Son“, mimoděk stojící mimo křídla hlavní, bohatě vyšnořena obrazy poetickými jest a stěny stavby jen hlas vypravěčův a smyčců tlupa pohromadě drží. Osmou do devíti budiž stavba „Crater Of The Valkyrie“ zovoucí se. Tu mnoho stylů užito jest, melodie tklivé, klávesové rozpouští tu kytary a barevnou mozaiku černí bohatě rámovanou i s kamínky zářícími sytě a jiskrně dotvářejí . Věž tato nejvyšší z celého okolí jest a pne se nejblíže k temnotě nebeské.  Poslední, devátou, „Sea I Called“ jest. Šumné stromoví obklopuje tuto šerou baštu, v jejích výškách ševelí tichounké šepoty, které tu a tam rozhání vichr silně dující. Toť ke klenotům jednotlivým vše jest. Mé srdce radostně plesalo, když pevnost tuto našel jsem, po dlouhých zimách černokované dílo protkané mnohým vším dalším, jenž silně impresivní požitky nabízí.

 10

RIP
RIP

Verdikt

Atmosférický exkurz do severských mytologických dávnověků, provázený black metalovou špínou, doomovou náladovostí, symfonickými tlumiči i četnými folklórními motivy.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
7,3 / 10
Čtenáři
8,1 / 10

Další informace

Stopáž: 54:20

www.solefald.org

Sestava

Skladby

  1. Sun I Call
  2. Survival Of The Outlaw
  3. Where Birds Have Never Been
  4. Bragi
  5. White Frost Queen
  6. There Is Need
  7. Prayer Of A Son
  8. Crater Of The Valkyries
  9. Sea I Called

Jiné pohledy

7,5 / 10
Oproti poslední desce si zde skvělé nápady často musí razit cestu přes místy až tuctový black metal, což je škoda.
Shnoff | 9. listopadu 2005

 

6 / 10
SOLEFALD narozdíl od žánrově příbuzných ARCTURUS na nové desce nenudí k uzoufání, ale z mého pohledu se ani tak nejedná o nikterak záživnou nahrávku. Vše již v tomto směru bylo řečeno a i když přehrávání SOLEFALD, tu a tam zpestřené vcelku zajímavými nápady, patří rozhodně k tomu lepšímu, co na tomto poli za poslední rok vzniklo, najde se dost míst, na jejichž naivitou a prvoplánovitostí jsem nucen se spíše pousmát. To však nic nemění na tom, že SOLEFALD jsou jedni z mála průkopníků scény, kterým se daří držet jakýs takýs kvalitativní standard.
Dalas | 8. listopadu 2005

 

6,5 / 10
Všeobecné nadšení nad islandskou anabází Cornelia a Lazara bohužel sdílet nemohu. Extravagantní Norové sveřepě otočili kormidlem zpět proti proudu času a dle mého mínění zcela zbytečně opustili pompézní post-blackové vody (doufejme však, že ne navěky), ve kterých vždy platili za jednoho z největších dravců. S „Red For Fire“ přichází změna a SOLEFALD se stávají pouhou lovnou zvěří, na které si současná špička viking metalového žánru (kam islandská odysea bezesporu spadá) v čele s ENSLAVED nemůže jinak než smlsnout. Ve srovnání s předcházející opusem „In Harmonia Universali“ je „Red For Fire“ poklesem v řádu celé třídy. Velká škoda, už teď se obávám druhého dílu.
Reaper | 7. listopadu 2005

 

8 / 10
Po miestami nepresvedčivej koketérii s "avantgardnými" odnožami blackmetalu otočili SOLEFALD kormidlo smerom na Island, a ako rodné Nórsko mizlo za chrbtom, imaginárne sa vracali v čase späť. Prvá časť "Islandskej odysey" je príbehom ako vystrihnutým zo severských bájí. Miestami mi toto epické dielo pripomína "Yeah! Yeah! Die! Die!" od WALTARI, svojim funkčným prispôsobením hudobnej zložky tej textovej, variabilitou vokálov i použitím širokého spektra nástrojov. Okrem odkazov na folklór zo severu Európy netreba dlho hľadať artrockové elementy pripomínajúce JETHRO TULL či dokonca, v pompéznych partiách, VAN DER GRAAF GENERATOR. SOLEFALD sa podarilo natočiť poctu svojim koreňom, svojej histórii, svojej kultúre. Aj napriek tomu, že vzdušné, melodicky vycibrené pasáže sú občas zbytočne umlátené obligátnymi blackovými proprietami, ide o jedno z najvýraznejšie vyčnievajúcich diel tohto roku. Teším sa na druhý diel!
Thorn | 27. října 2005

 

8 / 10
Ovšemže je to moc metál, ty náš malý rozumbrado, neboť tohle album je velkým tributem vikingským veličinám jako ENSLAVED, SATYRICON či junáckým BORKNAGAR. Pod bohatými a skvěle prokreslenými aranžemi bije mrazivé srdce severu a v jeho tkáních vyje meluzína širých plání bílého šílenství. Jako závan svěžího pevninského vzduchu působí pak velice liberální přístup ke komponování, volný, rozmáchlý rukopis dua Lazare / Cornelius. Zapojení symfonických partů je skvělé a nápad nechat hrát pagan motiv saxofon je bezmála na diplom. SOLEFALD udělali to, co už umí málokdo, zahráli starý viking metal nově, dali mu svou postmoderní duši a uchovali jeho archaické kouzlo. Škoda jen, že nedokáží být strhující, ale "pouze" skvělí.
Marigold | 27. října 2005

 

7,5 / 10
Hezký hezký. Dobrej pohanskej extrém okořeněnej velkou dávkou nápadů a atmosféry. ENSLAVED mají konkurenci. Dokonce i BATHORY se mi při poslechu vybavují poměrně často - vzhledem k SOLEFALD poměrně šokující zjištění. Jen bych se rád preventivně zasmál tomu, až zese bude někdo někde prohlašovat, že jsou SOLEFALD "avantgardní". S první částí "Red For Fire" ani omylem. Umělecký patos předchozího alba mi ovšem seděl víc. Tohle je moc metál... Každopádně mnohem lepší než nudiví kolegové z ARCTURUS. Jsem fakt zvědav na druhé pokračování. Prosil bych míň metálu a víc nordické atmosféry. Saxík a housličky žeru.
Louža | 26. října 2005