Dostalo už se k vám jméno kanadských ION DISSONANCE? A už jste si je zařadili do první ligy grindové soutěže? Pokud ne, tak nezbývá než se o těchto borcích poinformovat, protože jsou schopni rozmašírovat nejednoho soupeře mnohem zvučnějšího jména. Oproti NASUM nebo ROTTEN SOUND jsou možná trošku méně přímočaří a „kulometní“, svojí rozdováděností se blíží spíše DILLINGER ESCAPE PLAN, avšak jejich dobře mířené dávky krkolomného grindu, rychlého crustu a mathcorové rytmiky vyklepou duši i z mnohých tvrdě se tvářících existencí.
Při vzpomínce na minulé album „Breathing Is Irrelevant“ spokojeně pokyvuju hlavou, poskakující tóny se nenechávaly svazovat monostylovými trendy a kroutily se v technicky krkolomných spirálách, takže mé srdéčko člověka libujícího si v bordeliózní razanci bylo spokojeno. Byl to materiál šikovně balancující na hraně mezi přehledností a ztřeštěným chaosem a výsledek byl usazen přesně na tenké ostří logicky strukturované proměnlivosti. Jednalo se o materiál bohatě rozdováděný, takže se ani na chvíli nedostavila monotónnost, ale i dostatečně přehledný, takže se skladby neutápěly v chaosu. Aktuální album „Solace“ je dalším pokusem dosáhnout toho samého, a opět nemohu jinak než konstatovat, že ION DISSONANCE jsou žongléry bravurně ovládajícími své cirkusové umění. Znovu se pohybují uvnitř i vně grindové škatulky, sekají, mašírují i rozkopávají patníky táhnoucí se okolo stylových cestiček. Přesto se dá zaznamenat lehký posun ve výrazu. Jako by se tihle raubíři trochu stáhli do svých niter a materiál lehounce zklidnili, výstřelky v podobě výbuchů mathcorových kytarových kreací i rytmických ztřeštěností už nejsou tak do popředí vystupující a z pohledu celkového vyznění se materiál dostává do poněkud tradičnější grindové polohy. To se projevuje především v druhé části alba, nějaké zklidnění rozhodně nenaznačují úvodní skladby „Play Dead...And I´ll Play Along“ a „O.A.S.D.“, které jsou jasnou demonstrací jak důležitá je pro tento styl hudby rychlá a přesná rytmika a jak parádně to pak zní, když na takto bezpečných základech staví kontrastně řezající kytary.
Přechod k novému zavedenému vydavateli Abacus Recordings s sebou pro ION DISSONANCE přinesl jednu pozitivní stránku a tou jsou lepší studiové a produkční podmínky. V této oblasti je nové album jasným krokem vpřed a zásluhu na tom má i jméno známého kanadského producenta Pierre Rémillarda (CRYPTOPSY, KRISIUN, THE END). A tak se na „Solace“ velmi umně kloubí agresivita dravého kytarového soundu s jaksi uhlazenějším celkovým výrazem, který veškeré krkolomnosti usazuje do přirozenější polohy a člověku tak mnohdy ani nepřijde, jak bláznivou hudbu to poslouchá. Přesto jsou pod rouškou citlivé produkce poschovávané všudypřítomné razantní výstřelky, které chtě nechtě musím srovnávat se stylovými souputníky DILLINGER ESCAPE PLAN. Svým způsobem se v tvorbě ION DISSONANCE kloubí i razantní deathové riffování s technicky rozevlátými postupy vzor GORGUTS nebo THE END. Texty, které vyřvává vulkán McCaughryho hrdla, také rozhodně stojí za prostudování. Nalezneme samozřejmě témata morbidní, avšak podání je prolezlé i špetkou té psychologie a jméno hrdiny jedné z nejznámějších Dostojevského knih v názvu skladby „Lecturing Raskolnikov (or how to properly stab an old widow)” jasně ukazuje na inspiraci i klasickou literaturou. „Solace“ je po všech stránkách dílo vyzrálé, poctivě připravené, bravurně interpretované a citlivě vyprodukované. V ranku brutální hudby prostě kvalita.
