Nejnovější deska německé kapely DIE HAPPY se svým vzhledem, zvukem a hudebním obsahem snaží přiblížit co nejvíce svému názvu. Tendence navrátit se k syrovějším kořenům (nebo se odpíchnout pro budoucnost s novým image) je patrná, aniž byste vůbec strčili disk do mechaniky. Asi jim někdo jednoho dne řekl: „Poslyšte, nezdá se vám, že už jste až moc vyměklí? Chtělo by to trochu připepřit!“. Asi tomu bylo jinak, ale je dobře, že k tomuto názoru dospěli. Poslední album „The Weight Of The Circumstances“ bylo přeci jenom už příliš navoněné, utahané a z větší části značně nevýrazné. Ostatně v jejich diskografii se stále drží na špici první „Supersonic Speed“, hlavně díky své energičnosti a emotivnosti hudebního projevu.
Ne, nemějte obavy, DIE HAPPY jsou stále na té samé vlně jako na posledních třech albech. Stále jde o melodický rock, do kterého se snaží importovat moderní prvky. Albu jako vždy dominuje hlas charismatické zpěvačky Marty Jandové, dcery nestora české rockové hudby Petra Jandy. Díky Martě se kapela také objevuje v Čechách (například dnes už pravidelné vystoupení na Masters Of Rock). Ostatně bez ní by tato kapela ztratila na zajímavosti, hudba byť příjemná, oddechová a zábavná, po hudební stránce však nijak invenční a ani na novém albu se do experimentu kapela nepustila. Oproti minulé desce změnili producenta a nyní jim na výrobě celého alba asistoval Udo Rinklin. Na „The Weight Of The Circumstances“ se jim o produkci staral tým zvaný Matrix, který se mimo jiné zabývá i výrobou materiálu pro americké popové hvězdičky a na výsledném zvuku se to projevilo. Album působilo příliš podbízivým dojmem a komerčním zaměřením. Na „Bitter To Better“ se DIE HAPPY neprezentují jen novou image, ale i neuhlazeným zvukem a uvolněným projevem, který přispívá k celkově pozitivnímu pocitu z nového alba. Ostřejší skladby, jako je „Big Big Trouble“, „Bitter To Better“, „If I Could Fly“, nebo (dle mého skromného názoru jasný hit alba) „Blood Cell Traffic Jam“ znějí skvěle a jakoby garážový kabát přidává na atraktivitě. Nebrání se vlivu současné zámořské scény namíchané se studiovou elektronickou úpravou („In Love“, „Love To Hate You“) a nechybí ani „srdceryvné“ balady.
Souhrnem lze tedy říci, že s „Bitter To Better“ DIE HAPPY s ničím novým nepřišli, přesto je to kvalitní album, které zní velmi přirozeně. Pokud jste si již dříve oblíbili tuto německo-českou kapelu, tak by nové album nemělo ujít vašemu zájmu. Jde o mírně nadprůměrné album, stojící někde mezi hard rockem a popem, ostatně jako celá tvorba DIE HAPPY.
