Stejně tak jako v obyčejném životě, kdy se radost znenadání mění ve zklamání, vybledly jednou i pestré barvy Karmínového Vesmíru a namísto nostalgických hořkosladkých vzpomínek na rozverné skotačení pod Třemi Měsíci se do našich srdcí vkradla Beznaděj. Jako mávnutím kouzelného proutku ztratily všechny naše dny svůj význam a jejich dřívější krása se rozplynula v tisíce odstínů šedé nevýraznosti. Zůstali jsme osamoceni uprostřed noci, jen Ty, já a naše věčná společnice Prázdnota.
„Come night come all those things my dear
Come night come all those things you fear
Come night so comes your time to die“
Jen málokterá nahrávka zapadá do tísnivé atmosféry nejkrásnějšího z ročních období tak dokonale jako čtvrté řadové album švédských bolestínů LAKE OF TEARS. „Forever Autumn“ je jedním z mnoha důkazů, že k intenzivnímu prožívání sezóny padajícího listí netřeba výhradně surových doom metalových tryzen, netřeba utrápených kytar ani ubíjejícího rezignovaného štkaní. Vždyť mnohem hlubší zážitek z poslechu často nabízí nahrávka, která nemá z metalovou hudbou vůbec nic společného. „Věčný podzim“ nepotřebuje ke své odzbrojující přesvědčivosti ani gram depresivní hniloby, stojí pevně na čistě rockových základech a přesto (nebo spíše právě proto) se v jeho nitru skrývá daleko více emocí než v celé diskografii kdejakých doomových věrozvěstů.
„A little somewhere I go,
A little something I know
Where the sweetwaters flow
Reminds me of you“
Křehké a roztančené (a mimochodem opravdu překrásné) album „A Crimson Cosmos“ (1997) je posledním marným vzepjetím proti drtivému náporu pochmurných nálad, o dva roky později se břehy Jezera Slz již protrhnou a zhroutí se podobně jako se hroutí sny, o kterých si myslíme, že budou trvat věčně. Z rozhovorů bezprostředně po vydání „Forever Autumn“ se dozvídáme, že hlavním důvodem totální redukce optimismu byly vážné osobní problémy některých členů kapely. Čtveřice sympatických muzikantů však nezapomněla svoji vnitřní nepohodu před branami studia, naopak ji pevně uzamkla do svých nástrojů a beze zbytku zhmotnila do každého tónu nově vznikajícího alba. LAKE OF TEARS se s námi podělili o svojí bolest, o svoje nejintimnější interní prožitky. Melancholická symfonie rapsódů podzimu rezonuje nejmocněji v naléhavém úvodu „So Fell Autumn Rain“, v křehké titulní baladě a především v samotném závěru, kde po dobu více než osmi minut nepřetržitě vyzvání umíráček „To Blossom Blue“. To cello v rukou hostující Henriette Schack vyluzuje ponurou mollovou melodii, utrápený akordeon v pozadí už dávno rezignoval, zbyla jen tklivá španělská kytara a Daniel Brennare odevzdaně recitujíc do prázdna verše přetékající trápením a zmarem.
„Blinded by dawning so you would take me
Further away from the fall
Oh you told me I must never dream again
A true damnation you left me the pain“
Cesta do nitra „věčného podzimu“ není snadná, k plnému ztotožnění se z jeho obsahem zdaleka nestačí jen ranních mlh, pestrobarevného šatu přírody ni tichého šelestu umírajících listů v korunách stromů. Pravého poznání dojdete až se podzimní atmosféra rozhostí přímo ve vás, ve vašem srdci.
