FIELDS OF THE NEPHILIM - Mourning Sun

FIELDS OF THE NEPHILIM - Mourning Sun

FIELDS OF THE NEPHILIM - Mourning Sun

FIELDS OF THE NEPHILIM - Mourning Sun

A je to tady, vážení přátelé, gothic rocková legenda smrdící koňským hnojem a střelným prachem (ctihodný gentleman Carl McCoy jistě rád promine) se konečně vrátila. Pomineme-li kontroverzní album „Fallen“ a veškeré boční projekty, trvalo čekání na nástupce výrazného dílka „Elizium“ celých nekonečných patnáct let. Zůstali ještě nějací fanoušci? Najdou se i dnes příznivci pochmurných gothic rockové nálad, kteří by ocenili specifický hudební projev ve stylu zombie kovbojů? Doufám že ano, FIELDS OF THE NEPHILIM se totiž navrátili s deskou, která sice v mých očích nepřekonává vrcholný počin „Elizium“ z roku 1990, je však opět napěchována v mrazivých náladách uvězněnými melodiemi, silovou klávesovou stěnou, charakteristickým vokálním projevem Carla McCoye i dusivě tepající rytmikou. Téměř vše z typických vlastností starých FIELDS OF THE NEPHILIM je zpátky, navíc je zde silně cítit moderní doba v produkční a především zvukové stránce, ostřejší a výraznější zvukové balení nechává vyniknout každému cinknutí a brnknutí, naechovaný Carlův hlas se nad vším nese jako žalozpěv truchlící duše nad potemnělým hřbitovem. Ostřejší celkové vyznění činí skladby mnohem výraznější až přímočařejší, hutnější kytarový zvuk dodává temnější výraz, přesto zůstává prvotním dojmem silná emocionální rovina. Zdá se vám, že jsem nadšen? Vlastně ano, možná to není přímo nadšení, ale návrat v tak silném duchu jsem od McCoye nečekal, takže spokojenost pociťuji určitě.

Carl McCoy„Mourning Sun“ vychází u SPV, nového vydavatele, který vystřídal díky aféře kolem alba „Fallen“ zavržené Jungle Records (více v profilu). Zdá se, že tentokrát proběhlo vše ke spokojenosti obou stran a Carl se za výsledek nestydí. Album je kompaktním celkem přirozeně proudící hudby a střídání temně dusajících skladeb s jemně plynoucími baladami působí přirozenou lehkostí pohupujících se mořských vlnek, které vás kolébají svojí melancholickou ležérností, přesto vás i nezadržitelně posouvají k hrůzu nahánějícímu napěněnému příboji. Temné obavy a depresivní úzkosti plní vyhřátou písčitou pláž jako spousta ostrých střepů. Mezi pocitově zasněnými a jemně depresivními skladbami, jakými jsou například úvodní „Shroud (Exordium)“, melancholická ukolébavka „She“ nebo pohřební „Requiem XIII 33 (Le Veilleur Silencieux)“, vystupují do popředí ty části alba, které působí jako tvrdý neopracovaný kámen a navozují myšlenku, že současní FIELDS OF THE NEPHILIM jsou mnohem tvrdší, až metaloví. Přesto i v úderně šlapající „Straight To The Light“ (mimochodem basová linka v téhle skladbě přímo zabíjí) jsou nejdůležitější právě nálady hnané dominantním vokálem, který bloudí od temné recitace až po zběsilý bolestný řev. Místy líná stavba rytmiky se například v „Xiberia (Seasons In The Ice Cage)“ dostává do agresivně industriální tuc tuc polohy, která vytváří tepající spodek pro razantní (přesto přístupné) kytary. Emotivně předoucí vokál dokáže i silně kousnout, všudypřítomná klávesová a elektronická hradba plní střídmé aranže a vytváří zdánlivou mohutnost soundu. Závěrečná „Mourning Sun“ pluje až kamsi do doom metalových vod a McCoy tím dokladuje svoji ochotu vyvíjet se dál. Diskutabilní samozřejmě může být onen směr vývoje, ale to už je na vkusu a toleranci každého z nás. Mě to rozhodně neuráží a přestože právě titulní desetiminutový „epopej“ vyzařuje místy určitou stereotypní nezáživnost, jedná se z mého pohledu o logické ukončení alba a předznamenání čehosi dalšího, co snad přijde jako pokračování přetrženého hřbitovního příběhu.

Přestože vlastně nejde o skutečný návrat staré skupiny (veškerý materiál má na svědomí samotný Carl McCoy), nemohu jinak než hodnotit album „Mourning Sun“ jako plnohodnotný a vydařený návrat FIELDS OF THE NEPHILIM. Veškeré obavy, se kterými jsem k nové desce přistupoval, jsou pryč a nezbývá tedy než závěrečná pochvala, kterou trochu zmírňuje pouze konstatování, že se na albu nenachází tak silně hitové skladby (snad s výjimkou „Straight To The Light“) jako na starých deskách. Ale toužíme všichni po hitech?

 8

Noisy

Verdikt

Chór jakoby ze zádušní mše, temná nálada, brekot nějakého dítěte, klávesová stěna doprovázející kytarovou přístupností dokreslenou línou stavbu rytmiky. Úderně šlapající pasáže plné dominance vokálu bloudícího od temné recitace až po zběsilý bolestný řev. Spousta pocitů. FIELDS OF THE NEPHILIM se vrátili.

Hodnocení

Autor
8,5 / 10
Redakce
8,8 / 10
Čtenáři
8,3 / 10

Další informace

Skladby

  1. Shroud (Exordium)
  2. Straight To The Light
  3. New Gold Dawn
  4. Requiem XIII-33 (Le Veilleur Silencieux)
  5. Xiberia (Seasons In The Ice Cage)
  6. She
  7. Mourning Sun
  8. In The Year 2525 (bonus na limitované edici)

Diskografie

Mourning Sun (2005)
From the Fire (singl) (2002)
Fallen (2002)
From Gehenna To Here (kompilace) (2001)
One More Nightmare (Trees Come Down A.D.) (singl) (2000)
Revelations (kompilace) (1993)
Laura (1991)
Earth Inferno (live) (1991)
Sumerland (singl) (1990)
For Her Light (singl) (1990)
Elizium (1990)
Psychonaut (singl) (1989)
BBC Radio1 Live In Concert (1988)
Moonchild 2 (singl) (1988)
The Nephilim (1988)
Moonchild (singl) (1988)
Blue Water (singl) (1987)
Dawnrazor (1987)
Preacher Man (singl) (1987)
Returning To Gehenna (EP) (1986)
Power (singl) (1986)
Burning The Fields (EP) (1985)

Jiné pohledy

8,5 / 10
Ještě před měsícem bych se nenadál, že tu budu pět chválu na nějaký gotický rock, ale stalo se. Proč? Protože FIELDS OF THE NEPHILIM a jejich „The Mourning Sun“ nejsou jen tak lecjaký gotický rock. Toto hypnotické album vytyčuje směr, kam by se tento žánr měl ubírat v budoucnosti, aby se vyhnul přešlapování na místě uvězněný ve svých vlastních žánrových mantinelech. Stejně tak jako v kapelách typu ISIS či CULT OF LUNA cítím přežívající DNA doomových uskupení, tak v současném směřování FIELDS OF THE NEPHILIM tuším šanci pro obnovu a evoluci gotického žánru. Zvláštní a pro tento žánr nekonvenční barva hlasu Carla, který občas evokuje našeho Tomáše Hájíčka tomu všemu nasazuje zářící korunu a umocňuje celkovou atmosféru k dokonalosti.
RIP | 27. prosince 2005

 

9 / 10
Moderná gotická scéna neponúka príliš veľa lákadiel. Legendy vymreli, okrem progresívnych lastovičiek typu THE LAST DAYS OF JESUS sa väčšina súčasných kapiel prepiera stokrát počuté mantry, prípadne "experimentuje" s elektronikou trápne neaktuálnym spôsobom. Hudba je "gotická", teda úpadková, nomen omen.

FIELDS OF THE NEPHILIM patria k legendám. Skúsenosť vraví, že návraty nie sú žiadna sláva. Od "Mourning Sun" som, priznám sa, nečakal veľa. Konštatovanie, že album ďaleko predčil moje očakávania, však nemá nič spoločné s tým, že boli nízke.

Novinka FIELDS OF THE NEPHILIM je majstrovsky zvládnutý album. Nielenže prekvapí pochybovačov; je v ňom ešte viac. Predstavuje gotický žáner tretieho tisícročia, stojaci na pevných historických základoch, preoráva jeho zatuchnuté brázdy. FIELDS OF THE NEPHILIM je z toho cítiť každou jednou sekundou, napriek tomu je kontext tohto albumu zasadený pevne do roku 2005 a znie nesmierne moderne.

Jeden z tých prípadov, kedy formálne znaky idú bokom, do popredia ide elektrizujúca atmosféra a odzbrojujúca príťažlivosť. Fantastický album.
V-dur | 29. listopadu 2005

 

9 / 10
Doteď mě tvorba těchto gotických velikánů z pro mě nepochopitelných důvodů míjela, spíše jsem v minulosti v tomto směru sázel hlavně na SISTERS OF MERCY, ale tato novinka mě přesvědčila o chybě, kterou jsem ignorací FIELDS OF THE NEPHILIM činil. Starší alba jsem ještě neslyšel, takže nejsem sto posoudit, do jaké míry „The Mourning Sun“ v této konkurenci obstojí, ale rozhodně se však jedná o skvělou gothic rockovou nahrávku. Má totiž tolik atmosféry, že by z ní žánroví souputníci kapely vystačili minimálně na 3 alba a o gothic metalových hastrmanech ani nemluvě. Album až na druhou „Straight To The Light“ postrádá přímočaré hitovky a je určeno spíše pro soustředěný a trpělivý poslech. Teprve pak se naplno projevují jeho nesporné přednosti.
Dalas | 29. listopadu 2005

 

8,5 / 10
Nádherný návrat ke špinavé gotice let 80. Žádný make-upový ondulát po dospívající metly zblblé satanismem a kůží, ale čistokrevná atmosféra, post-punková špinavost, stereotypní puls, uhrančivé aranže, chrchlající kovboj Carl... prostě FIELDS OF NEPHILIM, jak je mají nihilisté rádi. Jen načasovaní na dobu, kdy už jsem jejich hudbě dorostl a dokážu tu prazvláštní zvukovou koláž, až hypnoticky neměnnou, valivou a intenzivní, ocenit. "Mourning Sun" nemá slabého místa, je to zvukový monolit dokonalé atmosféry, navíc monolit absolutně odolný palbě času. Ve svém srdci totiž má to, co lidi ke gothic rocku táhne, ať už je to dnes jakkoli zředěné. Jenže Nephilimové neředí. Podávají koncentrát. Cheers!
Marigold | 28. listopadu 2005