Nedochvilnost jistě nosí ženské sukně. Dávná pravda se mi opět potvrdila, když jsem čekal ve vestibulu holešovického metra na svoji přítelkyni a ta ne a ne dorazit. Malé zpoždění ještě samozřejmě neznamená žádné velké neštěstí, jenomže v tomto případě kolem obcházelo neblahé tušení. ČECHOMOR je dnes totiž záležitostí pro masy a na jejich koncerty chodí celé rodiny.
A že jich nakonec dorazilo, mastňáků! Při našem příchodu už hala doslova praskala ve švech, tribuna na boku dávno obsazená, všude hlava na hlavě. Skutečně již dlouho se mi nestalo, abych se mačkal v davu i u zvukařského pultíku a za mnou až na doraz zadní zdi nebyla situace o nic lepší. Kapacita sálu (prý něco kolem 2.000 človíčků) byla jistě překročena o nezanedbatelný počet hlav a mamutí zájem si dokonce vyžádal další, původně neplánový, koncert hned nazítří. Při pohledu do stran pak byla k vidění skutečně různorodá směska - od dvanáctiletých nanynek, přes usedlé tatíky vyrazivšími s rodinkou za kulturou až po dlouhovlasé máničky. Možná byste se divili, co jich Českomoravskou poslouchá.
Téměř přesně s úderem osmé světla pohasínají a na pódiu se objevuje polská obdoba hlavních hvězd - BRATHANKI. Překvapuje úvodní instrumentální šlapačkou plnou skočné rytmiky, trylkující příčnou flétnou a téměř metalovou kytarou. V závěru už je v záři reflektorů i zpěvačka Halinka Mlynková a bez oddechu odtančí odzemek "Kde je ten, co bude rád…" Takový hit, panečku, se jen tak neslyší. Kytara a flétna jsou neustále v běhu, za který sprintéři dostávají zlaté medaile. Náplast přes huby všem, kteří po nedávném halfplaybackovém vystoupení při předávání Cen hudební akademie - Anděl 2001 - pasovali skupinu do role instrumentálních Nýmandů. Pche! Stačilo pozorovat třeba jen úžasného šestistruníka Jacka Królika. Pokud čistě nepřitakával, sázel mocné laufy a kytarovými fórky nešetřil ani na okamžik. V průběhu téměř hodinového bloku zazněly i zbylé dvě skladby v českém jazyce ("Červené korále" a "Všechno až po svatbě"), ovšem i polská většina v repertoáru „Bratranců“ těžila z kolekce "Patataj", která vyšla v loňském roce i u nás prostřednictvím firmy Sony Music/Bonton. Vrchol celého vystoupení byl ryze instrumentální Mozartův "Turecký pochod" ve vražedném tempu - flétna, kytara, housle. GENIÁLNÍ!!! Až z toho běhal po zádech mráz! Následný frenetický výbuch celé haly byl ohlušující, když ovace trvaly snad pět minut. Při vědomí, že zítra už se opakovačka bude muset obejít bez Poláků, nebyla ani ta tlačenice tak strašná.
Rychlá přestavba pódia jela jako na drátkách, protože bicí souprava už byla nazvučena dopředu. Tak dvacetiminutovka v boxech, řečeno slovy hodně špatného jezdce F1. Ovšem ještě než hlavní akvizice večera stačila vyprodukovat jediný tón, čekala nás nezbytná ceremonie. ČECHOMOR totiž přebíral multiplatinovou desku za 60.000 prodaných kusů symfonických "Proměn" a taktéž soundtracku k filmu "Rok ďábla" se daří, když za (tuším) 37 dní od prodeje už stihl dosáhnout na zlato. Něco nezbytných slintů od dobrodinců z vydávajících firem (ještě aby nadávali, že?) a hurá, „vot mjúzika“!
Na nezbytné intro navázalo "Slunéčko". Nechtějte po mně nějaký celkový playlist, protože moje paměť je děravá jako Marigoldovy ponožky. Tak snad jen to výjimečné. Hostující Lenka Dusilová (já vím, žádné antipatie, hezky objektivně!) počala svoje účinkování v "Husách". Následovaly samozřejmě mediálně provařené "Proměny" s příslušným aplausem (tady bych mohl použít osvědčený vtip o planých zpěvaččiných slibech - „a já sa udělám…“, když skutek utek, ale to by nikdy neprošlo přes redakční cenzuru!). „Nesestřelitelná“ Lenka pak neustále odcházela, přicházela, zpívala a přitom všem se ještě stihla vlnit jako užovka. Novinkou byl světelný park, čili Nohavicovy rady zjevně přinesly výsledek, a dokonce videoprojekce, takže při některých skladbách běželo několik smyček právě ze Zelenkova filmu. Lačnému davu bylo předhozeno i několik novinek. V hlavě mi uvízla hlavně ta s hypnoticky industriální (to nepřeháním!) smyčkou bubnů a Holasovým houslovým sólem přes kytarové „kvákadlo“. Vliv Jaze Colemana? Uvidíme na další řadovce! Dvě písničky ("Mezi horami" a křehká "Zdálo sa ně zdálo") doprovodil z pásu pouštěný symfonický orchestr. Koncert ale neměl příliš spád. Nejen díky kamerám České televize, když jednou se dokonce asi minutu čekalo než bude převinut film, ale úplně chyběla i komunikace s diváky. Bodové reflektory zabíraly nepřetržitě pouze Karla Holase a Františka Černého. Kapela dvou lidí? No, mohlo by se to tak poslední dobou zdát… Samozřejmě zazněly všechny hity včetně mé nejoblíbenější dupačky "Včelín" (však se taky hala třásla v základech!) a skupina dvakráte svolila i k přídavkům. Pak už ale reprodukovaná hudba definitivně vyhání všechny návštěvníky do chladné noci.
Cesta domů probíhala v duchu „sofistikovaného“ rozhovoru o dopadu komerčního úspěchu na život jedince, potažmo skupiny. Vždycky je totiž velký rozdíl vidět hrát skupinu, v rozmezí dejme tomu roku, v malém klubu pro padesát lidí a v obrovské hale pro téměř tři tisíce. Z toho také naprosto jasně vyplývá, proč nemohly zaznít donedávna neodmyslitelné „Prdele holé“ (a že se jich spousta skalních dožadovala, včetně té něžné osůbky vedle mne…). Českomoravská už zkrátka má zadky v nových kalhotách. A to nemyslím nijak pejorativně!
