ARCTURUS - The Sham Mirrors

ARCTURUS - The Sham Mirrors

ARCTURUS - The Sham Mirrors

ARCTURUS - The Sham Mirrors

Hrozivá šedočerná obloha.Převalující se kupy mračen nepropustí byť jen jediný sluneční paprsek. Hromobití. Těžký vítr si pohrává s mořskou hladinou a škodolibě posílá vlny vstříc ostrým útesům. Ohlušující výbuch hromu. Mořské jazyky olizují potemnělý sráz břehu zběsilými a mohutnými vodními erupcemi. Blesk. Hustý a ostrý déšť bubnuje do listí pobřežního černého hvozdu. Najednou vše utichá. Pouze temná obloha zapomenuté, v oparu oděné, krajiny připomíná prožité peklo. Slunce však nevyjde. Již nikdy …

… i takovéto pochmurné myšlenky se vám budou vkrádat do mysli při poslechu nového, v mnohých směrech diskutabilního, díla formace Arcturus – „The Sham Mirrors“. Tito „pomatenci“ severských fjordů vám totiž přinášejí kompozici impresionistických nálad, jdoucích ruku v ruce s apokalypsou vesmírného dění. V sedmi, téměř surrealistických skladbách, budete svědky truchlivého žalozpěvu, jehož nejpovedenější stránkou se jeví právě náladotvůrčí schopnost. Při poslechu celé nahrávky budete zmítáni věčnou otázkou smyslu lidského bytí, jako na filmovém plátně se vám budou retrospektivně promítat temné stránky vašeho života a celou vaši mysl zahalí šedočerný mrak pochybností, zmatku a neklidu.

Neočekávejte od nového počinu Arcturus spousty nepřeberných technických eskapád. Ač svou vnitřní podstatou patřící spíše do oblasti černého metalového umění, rozhodli se tito artisté hudebních dovedností vytvořit dílko stavěné spíše na obrazotvornosti, než na mnohavrstvé složité struktuře ověnčené technickými kreacemi. Vévodícím prvkem „The Sham Mirrors“ jsou klávesy, dominující ve svých různorodých polohách a objímající celou plochu alba, tedy téměř pětačtyřicet minut. Pomalejší kytarové party, pouze místy vybíhající k rychlejším obratům, zachycují tvůrčí nápady autorů především v metalové a prog-rockové náladě. Mnohdy kytary tvoří pouze jakousi monotónní oponu a vytvářejí dlouhé pasáže depresivního podnebí. Všudypřítomné samply, nalepovány na zkreslené melodramatické klávesy, posouvají výsledný zvuk „The Sham Mirrors“ do futuristické, místy až mimozemské produkce. Výborně zvládnuté čisté „operní“ vokálové linky jsou přerušeny pouze v jedné skladbě, kde se na vás vyvalí blackový ječák, který nemá na svědomí nikdo jiný, než génius dnes již zaniklé hordy Emperor – Ihsahn. Zároveň se tato skladba stává i nejživějším, nejenergetičtějším a nejvíce blackovým počinem na desce. Povětšinou však vše dohromady, zahaleno v orchestrálním hávu, dává zapomenout na umění černého kovu a stává se spíše projektem, který by se bez problému dal zařadit do pomyslné škatulky filmové tvorby. Časté, opakované a monotónní pasáže orchestrálních nálad, rytmické, precizní, ale přece jen již místy nudné a zdlouhavé, kytarové opojení, to jsou hlavní představitelé této teskné a plačtivé kompozice. Snad je na místě vyzdvihnout zde Hellhammerovu bicí soupravu, která se mnohdy sice drží jednoduchého rytmu, avšak preciznost a stabilita, se kterou žene nahrávku kupředu, ji předurčují k hybným článkům tohoto opusu.

Nemohu se zbavit pocitu, že „The Sham Mirrors“ vyvolá značnou diskusi v řadách zasvěcených. Ono totiž celé album má perspektivu stát se velice úspěšným, ale zároveň to může být i veliká katastrofa. Tvorba Arcturus se celkově jeví jako logické spojení hudebních myšlenek a nápadů, které jsou prezentovány v čisté formě v každé minutě „The Sham Mirrors“. Jeden ze základních rysů kvalitní hudby, schopnost budit vnitřní spojení nervových sítí a evokovat tak interní pocity a vjemy, je v této tvorbě dostatečně zastoupen, o tom není nejmenších pochyb. To ale výborné hudbě, hlásící se k progresi, ani zdaleka nestačí. Členové Arcturus si zcela jistě zaslouží velikou úctu a nepotřebují ni sobě, ni metalovému světu dokazovat, že právě oni jsou kreativními hudebními mistry. O to víc je zarážející, že svůj um nechtěli, či snad nedovedli(?), uplatnit na aktuálním výtvoru. Vždyť by se přece veškeré ideové myšlenky a nálady, obsažené na albu, daly vykreslit alespoň o něco propracovanějším a skladebně složitějším způsobem. Vezměte si jen klavírní výstupy a sóla. Jakkoliv melancholické a srdceryvné se mohou zdát, jejich skladba a schéma mi připomíná hudbu „joystickových“ her šestnáctibitových mašin nějakých deset let zpátky. A to už vůbec nemluvím o nekonečných a jednoduchých orchestrálních náladách, jež nacházíme v nekonečném počtu světových kompozic. Korunu tomu všemu nasadil vokalista Trickster G., který popsal nový výtvor, krom jiného, slovy : „ … myriády jazzových deformací …“. S veškerou úctou, mistře, které dílo teď máte na mysli, já jaksi momentálně ………

Reakce dvou rozdílných táborů očekávám s velkým zájmem, neboť již teď je mi jasné, že se od svého kolegy Shnoffa nedočkám vřelých slov. Dovolte mi proto, abych své přiblížení „The Sham Mirrors“ ukončil konstatováním, že se této pětici z Arcturus podařilo zkomponovat „placku“ výborné filmové tvorby, která by se ovšem daleko víc hodila do hollywoodského melodramatu, než k reprezentování progresivního metalu nového tisíciletí.

 22

Immortal

Hodnocení

Autor
6,5 / 10
Redakce
10 / 10
Čtenáři
9 / 10

Další informace

Produkce: Phantom fx, Trickster G.
Studio: několik různých

www.officialarcturus.cjb.net

Skladby

  1. Kinetic
  2. Nightmare Heaven
  3. Ad Absurdum
  4. Collapse Generation
  5. Star-Crossed
  6. Radical Cut
  7. For To End Yet Again

Diskografie

Arcturian (2015)
Shipwrecked In Oslo (DVD) (2006)
Sideshow Symphonies (2005)
The Sham Mirrors (2002)
Disguised Masters (1999)
La Masquerade Infernale (1997)
Aspera Hiems Symfonia (1996)
Constellation (EP) (1994)
My Angel (EP) (1991)

Jiné pohledy

10 / 10
Nerouhej se, pohane! Jak se opovažuješ?!! Hybatelům černé avatgardní scény mizernou šestku?! Hanba!!! :- )))) Inu proti gustu… Čerstvý počin Arcturus samozřejmě vyvolá mezi posluchači mnoho diskusí a polemik a do jedné tímto vstupuji i já. Je lepší album The Sham Mirrors nebo La Masquerade Infernale? Není? Proč? Je jiné? V čem? Očekávání The Sham Mirrors bylo o to větší, oč delší byla doba, po níž nás Norové nechali vařit ve vlastní šťávě a čekat. Pět dlouhých let. Oni sami si byli vědomi vlastní výjimečnosti, a proto se velmi soustředili na to, aby po těch letech opět přišli s něčím nevšedním. To se jim samozřejmě podařilo, ovšem jsou tu některá ale… Při srovnání The Sham Mirrors a La Masquerade Infernale u mě přece jen vítězí druhé jmenované album. První skladbou, jíž jsem z nového alba slyšel, byla šestá Star-Crossed, která byla uvolněna jako ochutnávka v mp3 na internetu. Po jejím vyslechnutí jsem byl uchvácen a přesvědčen o desítkovém hodnocení celého CD. Sverdova nádherná klavírní exhibice mě prostě dostala na lopatky. Ne náhodou byla na net vypuštěna právě tato skladba. Je subjektivně nejlepší – nejchytlavější a zároveň instrumentálně velmi vyspělá. Nyní, když mám k dispozici kompletní CD, cítím, že to sice na desítku nebude, avšak zároveň také vnímám výjimečnost tohoto počinu.


Na Arcturus a The Sham Mirrors může být pohlíženo dvěma pohledy. Jednak z pohledu fanatického obdivovatele, který se neodváží těmto polobohům avantgardní scény vytknout ani tu nejfalešnější notičku, a jednak z pohledu nesmlouvavého kritika, který naopak těmto Mistrům neodpustí ani Ň, a to právě proto, že Arcturus jsou Mistry svého řemesla a prakticky zakladateli celého subžánru metalu (?). Kolega Immortal zvolil pohled druhý, takže na mně nyní je, abych jeho přísný odsudek a zejména hrozivě vypadající nominální hodnocení alba poněkud zmírnil a zjemnil úlek, který se jistě po spatření Immortalovy hrozivé šestky u nedočkavých fanoušků dostavil.


Na The Sham Mirrors je přesně to, co jsme očekávali – špičkové a nápadité výkony muzikantů, dominantní klávesy, naprosto nemetalově znějící kytary, naléhavý Garmův pěvecký projev, naprostá originalita (k případnému srovnání příchází kromě Masquerade v úvahu snad pouze Perdition City od Ulver), tíživou kosmickou atmosféru, ale zároveň na něm něco postrádám. Sevřenost a konzistenci jimiž disponovala Masquerade. Napadá mě paralela s Emperor a jejich posledními dvěma opusy. IX Equilibrium – vynikající CD, které chytilo na první poslech a již nepustilo. Prometheus – vynikající CD, do jehož nitra jsem pronikal velmi dlouho, ovšem které mě pak odměnilo skvělým zážitkem, jehož jsem si mohl v případě IX Equilibrium užívat prakticky okamžitě. Podobně jsem jedním dechem absorboval Masquerade, zatímco The Sham Mirrors mi připravilo dráždivé a zároveň velmi příjemné dýchací obtíže. Přirovnání The Sham Mirrors k filmovému soundtracku je, myslím, na místě. Nachází se na něm plno pasáží, které vyznívají relativně monotónně a prázdně, a k nimž má Immortal nemalé výhrady. Pravda, takové se na Maquerade prakticky nenacházely, je to ale důvodem ke kritice? Arcturus mají se svou hudbou na The Sham Mirrors jistý záměr – vytvořit skrze ni specifickou atmosféru. A to je největší rozdíl, jímž se liší nové album od předchozího. Zatímco na Masquerade byla atmosféra hudby logickým důsledkem její kvality a inovativnosti, při skládání The Sham Mirrors bylo vytvoření jedinečné teskné atmosféry hlavním cílem. A tomuto cíli obětovali muzikanti své osobní ambice. Proto se Immortalovi možná zdají jednotlivé skladby málo propracované a skladatelsky jednoduché. S tím však rovněž nemohu souhlasit. Přestože členové Arcturus veškeré své snažení směřovali k obsazení posluchačova podvědomí, stále na The Sham Mirrors nalezneme velké množství instrumentálně výjimečných pasáží, a to v podání všech zúčastněných. Pokud se někomu zdají instrumentální a skladatelské výkony na The Sham Mirrors slabé, je to tím, že Arcturus si dávali velký pozor na to, aby z alba neudělali nějaký neposlouchatelný jazzový guláš. Jedinou skladbou, k níž mohu mít z hlediska výše uvedených kritérií výhrady, je jedině dvojka quasipopová Nightmare Heaven. Ta se Norům opravdu nepovedla ani z hlediska instrumentálně-kompozičního ani z hlediska atmosféričnosti. Ze zbylých šesti skladeb mám velmi dobrý pocit a ze dvou jsem dokonce nadšen – z trojky Ad Absurdum a již zmíněné šestky Star-Crossed. Je to samozřejmě můj subjektivní pocit a to je nejvýznamnější bod, jenž bych chtěl nyní zdůraznit. Poslech The Sham Mirrors je striktně subjektivní záležitostí. Nepochybuji, že mnoha z vás se vůbec líbit nebude. Pokud tuto hudbu označíme jako avantgardní metal a vy od ní budete očekávat hlavně ten metal, budete zklamáni. Na The Sham Mirrors jsou totiž metalové elementy nekompromisně spoutány v okovech avantgardy. Toť můj skromný názor.

The Sham Mirrors hodnotím devítkou s tím, že pokud se tohle mé hodnocení bude postupem času nějakým směrem vyvíjet, tak jedině směrem nahoru. Ovšem na desítku pravděpodobně nedosáhne, neboť tato je již obsazena Pekelnou maškarádou. Náši dišputaci s Immortalem rozsoudí pouze dějiny. Ovšem můžete se o to pokusit i vy! :- )

25.2.2005 - za deset a basta. Ty řeči výše ani nečtěte...
Shnoff | 3. března 2004