Finská kapela pojmenovaná po slavném podsvětním převozníkovi se dosud na stránkách Metalopolis neobjevila. Jako jeden z lidí, kteří mají v oblibě hudební proud, ve kterém se CHARON pohybuje, musím touto recenzí současně i zpytovat svědomí a pokud možno naše přehlížení částečně napravit. CHARON své počátky datují do první poloviny devadesátých let a více méně se vezou na vlně finského rocku/metalu, kde asi největšího uznání dosáhli SENTENCED, s nimiž mají mnoho společných prvků.
„Songs For The Sinners“ je pátým albem CHARONu a bez většího studu navazuje tam, kde poslední album skončilo (v kladném i negativním smyslu slova). Libují si v neveselých melodiích a v (ve Finsku tolik oblíbených) depresivních náladách. Ale na druhou stranu jejich hudba má dostatečnou energii, a tak se neutápí v umíráčkové rytmice. CHARON mají velikou výhodu v osobě Juha-Pekka Leppäluota, který je výborným zpěvákem a díky svému procítěnému vokálu i jedním z tvůrců atmosféry na albu (albech). Ostatně mu dal přednosti i Ville Laihiala ve své skupině POISONBLACK, když se skromně ujal postu kytaristy. Zatím jediné album „Escapexstacy“ bylo dostatečným důkazem plodné spolupráce. Osobně jsem na nové album POISONBLACK (snad letos vyjde) velmi zvědavý (zvlášť nyní, po rozpadu SENTENCED). Ale vraťme se k CHARON. Tradiční rčení: „je to stejné jako minule“, „kapela se příliš nevyvíjí“ nebo „celé album je dost stejné“ platí i zde, ale s tou poznámkou mezi řádky, že si album dokáže udržet posluchače po celou dobu a rozhodně netrpí únavovým syndromem.
Při poslechu úvodní „Colder“ (vyšla i jako singl) je zřejmé, že POISONBLACK tu opravdu nebyl zmiňován zbytečně. Nicméně už od druhé energické šlehy „Deep Water“ má materiál osobitější charakter. Osobně spatřuji vrchol alba v úderné skladbě „Rain“, následované baladickou „Air“, kde hostující Marko Manninen doprovází oba zpěváky velmi pěknou pochmurnou hrou na cello. Tyto skladby po sobě jako by ukazovaly obě tváře CHARONu. Jako dvě strany mince, které jsou v ostatních skladbách na albu promíchány v jeden celek. Ale i jako celek mají svou působivost. Název skladby „Ride On Tears“ (jinak podobně jako „Rain“ velice povedená věc) tak možná nejlépe odráží to, co se nám CHARON snaží na „Songs For The Sinners“ říci.
„Songs For The Sinners“ je dobré album. Instrumentálně opět o něco dál, propracované a především si udrží zajímavost po celou stopáž. Škoda je, že se CHARON drží svého osvědčeného přístupu a nesnaží se posunout o trochu dál. Nyní to ještě prošlo, ale pro příště by to chtělo více inovace a experimentu.
