Fenomén U2 ani po čtvrt století od vydání jejich prvního alba nedoznal žádného úpadku, právě naopak, zdá se, že skupina zraje jako to nejlepší francouzské víno. A právě proto, sice s více než ročním zpožděním, ale přece, zveřejňujeme recenzi posledního alba této slavné irské kapely. Jejich poslední album „How To Dismantle An Atomic Bomb“ z konce roku 2004 a posléze i následné turné potvrdily vysokou formu kapely. Což dokumentuje i následné koncertní DVD „Vertigo / Live In Chicago“ z minulého roku.
Zatímco v osmdesátých letech byly U2 kytarovou indie kapelou, která postupně narůstala z post-punk kruhů v jednoznačnou stadiónovou záležitost pro masy, následující desetiletí bylo ve znamení experimentů. V osmdesátých letech vznikly alba, které dodnes považuji za nepřekonané - „Boy“ (80), „October“ (81). Kapela se v té době drží podobné formule a svůj styl vyvíjí po krůčcích. Ten dotahuje k dokonalosti na multi platinovém albu „Joshua Tree“ (87). Devadesátá léta zahájená opusem magnum v jejich diskografii - albem „Achtung Baby“ (91), které předběhlo dobu minimálně o 4 roky, jsou příkladem skvělého načasování a čichu na teprve vznikající hudební směry. Následné „Zooropa“ (93) i „Pop“ (97) částečně koketují s elektrem i taneční scénou. U2 se nikdy nebáli nových cest, vždy se snažili o to být současní, objevní, jedni z prvních a i přes tuto svéhlavost jejich popularita v té době nikdy nepoklesla, právě naopak. Na trochu zpátečnickém „All That You Can´t Leave Behind“ (2000) si přece jen vybírají oddechový čas. Deska to není špatná, avšak pohlíží až příliš k nejúspěšnějším momentům z dávné minulosti souboru. Kapela se na něm vrací k původnímu kytarovému výrazu a předkládá několik skutečně zajímavých skladeb, ty jsou však proložené slabším materiálem, což má za následek nevyváženost nahrávky. To však nic nemění na veliké úspěšnosti. Novinka „How To Dismantle An Atomic Bomb“ je znovu kytarovou deskou, a přesto, že se do paměti zarývá pomaleji než předchůdce, jde o album o poznání dotaženější, vyvážené, bez větších slabin, napravující reputaci z polovičaté minulé desky.
Už od první vypalovačky „Vertigo“ je díky Edgeově hřmící elektrárně jasné, že půjde znovu o album kytarové. Další skladby často začínají pozvolna a do své plné krásy narůstají postupně. Proměnlivá „Miracle Drug“ je prvotřídní ukázkou aranžérské propracovanosti, stejně tak jako komorní „Sometimes You Can´t Make It On Your Own“. V první zaujme spojení kytarových partů se smyčcovým orchestrem i vrstvené melodie. V druhé procítěný Bonův zpěv i krůpěje jemných kytarových tónů od Edge. Ponuré futuristické blues „Love Or Peace And Else“ je mantrou, ve které se pojí dávná rocková tradice s moderním soundem. Největšími hity jsou zřejmě skladby „City Of Blinding Lights“ a „All Because Of You“, které si svým pojetím a kvalitou nic nezadají s historickými mistrovskými díly typu „Where The Streets Have No Names“. Můj osobní favorit „A Man And A Woman“ s originální zpěvovou linkou, která by se hodila jako titulní skladba nějakého skutečně hodnotného „osudového“ filmu, představuje dospělou kapelu na samém vrcholu, přehrávající svou hudbu s bezstarostnou lehkostí. Zasněná „One Step Closer“, stejně tak jako synthy-orchestrací postupně napumpovávaná „Original Of The Species“ prezentují intimnější polohy U2. Uvolněné zakončení v podobě „Yahweh“ je jen jakousi ozvěnou celé téměř dokonalé kolekce.
Skvělé album od dnes zřejmě nejslavnější rockové kapely. Dokumentuje trvanlivost a dlouholetou formu U2. Spojení toho nejlepšího z dávné kytarové minulosti s prvotřídním moderním zvukem dělá z alba opravdový klenot, kterým Irové potvrzují nezastupitelnou pozici i v polovině první dekády nového století. Už teď se těším na nástupce.
