„Někdo musí zemřít, aby ti ostatní mohli žít lépe.“
Jednoduchá veta, ktorá mi vŕtala hlavou ešte dlho po skončení filmu, v ktorom odznela. The Hours. Hodiny. Príbeh troch žien hľadajúcich cestu vlastnými životmi, oslovil nielen laickú verejnosť, ale dočkal sa aj ocenenia zo strany akadémie. Roku 2003 získala Nicole Kidman za stvárnenie anglickej spisovateľky Viginie Woolfovej Oscara. Nečudo, že sa autor predlohy tohto filmu stal uznávaným spisovateľom takpovediac „cez noc“.
Práve vďaka tomuto boomu sa na pulty kníhkupectiev dostali aj jeho ďalšie romány ako napríklad Domov na konci sveta. Michael Cunningham ho dopísal v roku 1990, po takmer šiestich rokoch lopotiacej práce. Výsledok jednoznačne stál za to.
„Tak trochu jsme doufali, že jednou potkáme lásku, ale moc jsme se tím netrápili, protože se nám zdálo, že na to máme ještě spoustu času. Láska nám připadala jako něco příliš definitivního, a proto nezajímavého, a byla to přece láska, co zruinovala naše rodiče. Láska je odsoudila k životu naplněnému hypotečními splátkami a opravami domu; k nezajímavému zaměstnání a k brouzdání po rozzářených uličkách supermarketů ve dvě odpoledne. Doufali jsme v lásku jiného druhu, v lásku, která by si uvědomovala naši lidskou křehkost a promíjela nám ji, a přitom nijak neumenšovala naše velkorysejší představy o sobě samých.“
Dej tohto románu by sa dal opísať jednou vetou ako príbeh netradičného milostného trojuholníku – homosexuála Jonathana, bisexuála Bobbyho a heterosexuálky Clare. Každému bystrejšiemu čitateľovi je však od začiatku jasné, že to zas tak jednoduché nebude. Cunningham rozhodne nepatrí mezi spisovateľov kĺzajúcich sa po povrchu vecí. Naopak, traja kamaráti sa ponárajú oveľa hlbšie, častokrát až na dno, aby sa z neho opäť mohli odraziť. Plávanie v mútnych studených vodách beznádeje a osamelosti tak nie je cudzie ani jednému z nich. Postupne sa dozvedáme ako Bobbymu v detstve zomrie milovaný a obdivovaný starší brat; o tom ako Jonathan trpí matkinou prehnanou starostlivosťou; i o Clare, ktorá ako dieťa nepoznala ani náznak záujmu zo strany rodičov. Neveselé detstvo spoločné všetkým trom sa začína markantne odrážať pri bilancovaní na hranici ich tridsiatych narodenín. Práve v týchto chvíľach začínajú konečne chápať dôležitosť lásky a šťastia, aj keď len toho krátkodobého. Celý román sa tak stáva akýmsi súpisom túžieb a snáh, ktoré sa v pár mimoriadnych momentoch priam zázračne stretávajú, aby sa potom mohli od seba opäť na míle vzdialiť.
Cunningham sa ukázal ako spisovateľ schopný podávať tragické udalosti s úžasnou ľahkosťou. Aj napriek tomu, že Domov na konci sveta je román plný sklamaní a bezvýchodiskových situácií, máte pocit, že je ódou na život.
„Nemohl jsem tvrdit, že jsem šťastný. Nic tak snadného mě nepotkalo. Jenom jsem byl takříkajíc při tom – možná poprvé ve své dospělosti. Byla to úplně obyčejná chvíle. Ale byla to moje chvíle a patřila mi se vším všudy. Naplňovala mě. Napadlo mě, že i kdybych teď brzy umřel, aspoň tohle bych věděl; dokonale mě to propojilo s celým mým životem, jeho omyly i jeho pošetilými úspěchy. Tahle možnost být jedním ze tří nahých mužů, stojících v čiré vodě při břehu nevelkého jezírka. Neodešel bych nenaplněný – právě proto, že jsem byl zrovna tady a nikde jinde.“
