Jak už název této kapely napovídá (A.O.R. - druhdy název celého jednoho stylu Adult Oriented Rock, který byl populární zejména v USA, prožíval své zlaté období v letech 1978–1982 a reprezentovaly jej zejména kapely JOURNEY a FOREIGNER), jde o skupinu hrající nekonfliktní střední proud setrvávající u typických postupů, jakým se zmíněná hudba prezentovala, třeba v letech osmdesátých. Hlavním aktérem je Frederic Slama, Francouz žijící už mnoho let v Los Angeles, kde s mnoha ostřílenými muzikanty tvoří své nahrávky, pod hlavičkou projektu s výmluvným názvem A.O.R.
Dokážete si představit muziku, která doprovází dnes již provařené, ale stále populární hollywoodské seriály typu „Pobřežní hlídka“ nebo „Jake a tlusťoch“? Nebo třeba kytarové kouzlení na jemných klávesových plochách, kterými jsou opatřeny erotické videoklipy točené pod hlavičkou časopisů Playboy nebo Hustler? Jestli ano, tak věřte, že přesně takhle zní muzika kapely A.O.R.. Nekonfliktní, neobtěžující a už vůbec ne nějak výrazně líbivá, vhodná tak akorát na dotvoření příjemné sobotní atmosféry, když se doma soustředěně věnujete nějakému koníčku a na poslouchání něčeho výživného nemáte po dlouhé době stejně chuť. Při poslechu alba „L.A.Attraction“, které absolutně nekoresponduje s dobou vzniku, jsem si několikrát říkal, že to na mně celé působí, jakoby kapela A.O.R. posledních zhruba 18 let prospala někde v rákosové chýši na některém z tichomořských ostrovů a teď se náhodou dostala zpět do civilizace („Kdože je to ten Kurt Cobain? Billy Corgan? Trent Reznor? A cože? Jaká Marilyn? Manson? Neznáme!“). Zvukově je album nedotčeno, byť jen jediným charakteristickým zlomovým prvkem reprezentující rockovou hudbu v období posledních patnácti let a to si myslím, že kdejaká jiná melody-rocková kapela v době vzniku svých novějších alb bohatě nasávala z moderních zvukových technologií. Zde jakoby se čas zastavil v některém z parných letních měsíců konce osmdesátých let. Nic proti A.O.R. nemám, ale vzhledem k tomu k jaké revoluci došlo právě před patnácti lety ve vnímání rockové hudby mladými lidmi, a že vše, co dnes jen nepatrně zavání středním proudem, se prostě nechytá, se oprávněně obávám, jestli vůbec někoho bude tato hudba zajímat.
Přes fakt, že v A.O.R. působí opravdu zruční muzikanti, mi v souvislosti s jejich tvorbou napadají jako jejich jediní fanoušci manželky v domácnosti, fanaticky uctívající skvostný hlas a charisma Michaela Boltona. Ať dělám, co můžu, prostě nikdo jiný. A.O.R. jsou tedy velmi zručně zahraná a odzpívaná nuda na pětadvacátou.
