Předem bych chtěl upozornit, že materiál uvnitř reportu obsahuje KOMBUCHU, která je sama o sobě do osumnácti let nepřístupná, proto vzývám všechny naše čtenáře, kteří ještě nedosáhli sladké plnoletosti, aby rozhodně report nečetli a v žádném případě si neprohlíželi obrázky, neboť může být ohrožen jejich morální, duševní, politický a jistě i jakýkoliv jiný vývoj. A vy všichni ostatní? S chutí do toho! DEFest na Božkově směle vytrhnul žezlo jiné tvrděkytarové akci, která zde minulá dvě léta hrdě trůnila a kterou byl X-core outdoor, jenž letos malebnou a vždy rozestavěnou Hospodu pod Kopcem opouští. Nemohu si hned na počátku nepostěžovat – poněkud mě zamrzelo, že z důvodu hluku byla k dispozici jen jedna scéna – navíc vnitřní, která mívá prokazatelně horší zvuk. Fňuk. Čtvrtý ročník tohoto českého svátku skupiny DEFTONES, stěhující se po Praze, Ostravě a Praze do Plzně, zaznamenal asi největší návštěvnost ze všech ročníků. Ještě bych měl zmínit samozřejmost, která nemusí být samozřejmá pro neznalé – povinností pro všechny vystupující byl alespoň jeden cover od skupiny DEFTONES.
Prvním narychlo sehnaným vystupujícím po nenadálém odpadnutí tří skupin bylo holoubkovské trio GARDHAVE. Což o to, hoši to byli sympatičtí, nicméně jejich pub-crossoverový set obsahoval hodně pestrou škálu poporodních infekcí každých začátečníků. Pojďme si jednotlivé složky novorozeneckých nemocí zanalyzovat. Za prvné špatný zvuk, který nepřičítám v tomto případě jen zvukaři a dále značně monotematické bicí, kdy bubeník po celou dobu využíval několik nepříliš nápaditých rytmů. Celková nesehranost, značně falešný vokál (ten den asi nejvíce), zpívající baskytarista celkově nezvládající zpěv, aniž by se díval na hmatník nástroje, což vedlo k tomu, že velkou část svých partů odhalekal mimo mikrofon. A našlo by se toho ještě víc. Přeji GARDHAVE do budoucna štěstí a častější zkoušky. Se hoši jen do toho a ono to pude! Dnes jste však koncertní absolutorium rozhodně nesložili.
Druhým nastupujícím je instrumentální mathcoreové duo SYNERGY, které – a to považte – dle análů DEFestu bývá připodobňováno k českým MADE BY THE FIRE. Po prvotních problémech, které byly z kategorie „kam s plyšovým Rákosníčkem, aby byl všem na očích“, se ten zabydlel na kytarovém aparátu a duelanti na prknech, na nichž záhy počali přibíjet přihlížející svými nepravidelnými přírazy alá MESHUGGAH vs. HELLA a ti druzí. Technicky zdatně proaranžované kompozice provázely drobné mušky (jenom zlaté), pro uši většiny přítomných nerozpoznatelné, ztrácející se i v krkolomných rytmických sekerách. Ach, jak je krásné mathovat ve dvou! Cover od DEFTONES byl zajímavou šejkrovanou mixtůrou hned několika nejprovařenějších pecek (nebo riffů z pecek) formátu „My Own Summer“ nebo „Root“, čímž se SYNERGY zařazují hned z počátku do vedení soutěže o nejméně konvenční coververzi. Co říci na závěr? Snad jen to, že ani kytarový maximizér frekvenční díru mezi bicími a kytarou nezalepil.
A co bylo dále? Přece výluh, který se ten večer roztekl po celém festivalu. Slovutná a všemi očekávaná KOMBUCHA. Kytarová fermentace kombuchové kultury v grindovém nálevu počala nelítostně masakrovat již celkem početnou skupinu čumilů, kteří se po jednotlivcích začali zapojovat do pohybu před podiem. Jako vždy na sebe největší pozornost poutal miláček každého obecenstva, baskytarista Pepek, který nastoupil jen v trenkách a obtaženém tričku se jménem nejmenovaného čajového nápoje. KOMBUCHA hned po úvodních kompozicích zahájila vřelou interakci s lidmi, která měla ten večer dva nezapomenutelné vrcholy. Prvním byla soutěž v krkání, kdy měl dobrovolník trumfnout v několikakolovém souboji vokalistu Yarrdeshe, což se ukázalo jako úkol nadlidský a nezvládnutelný ani po řádném dopingu z plného kelímku. Druhou soutěží byla intelektuální lingvistická hříčka ze švédských fjordů „vissa kukken“. Hlavní cenu, tedy pohled na úrodný Pepkův klín bez oděvního zaclonění, si mohl vychutnat nejen vítěz (ten dostal ještě nádavkem tričko), ale i všichni ostatní přítomní. KOMBUCHA protentokráte nezklamala – chutné spojení technického grindu, něžného humoru a prvního stagedivujícího (basáka Pepka).
Další interpreti, kterými byli coreoví náladotvůrci ze skupiny NASTY?, trochu dojeli na fakt, že vystupovali ihned po KOMBUŠE. Ať se zpěvák a kytarista Ven.C@ snažil sebevíc, atmosféru jdoucí ruku v ruce s emotivním nábojem skladeb se vytvořit nepodařilo, a to hlavně díky rozjařené kombušné esenci, která stále řádila pod podiem. Vystoupení bylo ochuzeno o sampler, který se NASTY? rozhodli pro toto vystoupení nepoužít. Pro mnohé dobrá zpráva, pro mne však tímto skupina ztrácí prvek, který ji z velké části činil výjimečnější. Nicméně vzhledem k tomu, že se NASTY? na svém na webu chlubí novým grooveboxem, pevně doufám, že se elektronika nevytratí na dlouho. Kapela překvapila velkým množstvím nových skladeb, které do Plzně přivezla – největší ohlas však sklidil osvědčený „Damien“ z alba „Zlosten“. Skupina zapracovala i na image – jejich barvami se stala černá a oranžová, benjamínek skupiny Vladis dokonce nastoupil s nu-warpaintem ala MUDWAYNE, který se mu během setu částečně přesunul na košili.
Nastupuje formace, na níž jsem se těšil skoro rok. H.A.T.E!! Neurotická směs sludge metalu a screamo/emo core s naprosto šíleným zpěvákem P3trisem, jehož afektovaný projev je za živa naprosto k sežrání. O skupině jsem zaslechl nějaké ty drby, pojednávající o problémech s baskytaristou, takže jsem byl zvědav, v jaké sestavě se vlastně bude hrát. Překvapením byl nejen přítomný baskytarista Cecil, ale i nová sličná kolegyně ve zbrani Šárka, díky níž se rozrostl počet strunných nástrojů ve skupině na čtyři. H.A.T.E! mě opět konsternovali a obdařili strhujícím představením, kterému dominoval marsvoltovský řvoun P3tris, hutné hlukové stěny a nespoutané vlny energie. I tento set však poznamenal kombušný nezmar Pepek, který v nestřežené chvíli obsadil podium a zdárně uzurpoval některé vokály. Pod podiem se ten večer poprvé vytvořil kotel, který v jednu chvíli sesadil P3trise z podia a ten tak odeřval své party na rukou fanoušků.
S příchodem BEAT THE ODDS se prostor před scénou zhušťuje. Řádně okovaný crossover se dvěma vokalisty, celkem rovnou, přímočarou rytmikou a éteričtějšími kytarovými cákanci se však netěší dobrému zvuku, který je zvláštně zahuhlaný. Kupodivu zjišťuji, že s méně čitelným zvukem se mažou atributy, které mi na skupině příliš nesedí. Vokalista Afro stále vykazuje nepříliš příjemné intonační přehmaty, nicméně v menší míře, než tomu bylo v minulosti – screamařská poloha mu sedne mnohem více, navíc ve zvuku se ledacos ztrácí. Druhý z dua, Michal, doplňuje hutným growlingem, kterým nelítostně trýzní celkem čilý lidský ruch pod sebou. Škoda jen, že většině proslovů mezi skladbami není rozumět.
Skupinu CRASHPOINT jsem znal zatím jen z jejich albovky „Acid Vitamin“, na níž mě zaujal hlavně zpěvák Martin Hanzelka. V tuzemských crossoverových kolbištích je dobrých zpěváků jako šafránu a troufám si říci, že v rámci hudebních počinů, které mi prošly rukama, patří tento talentovaný mladík do mé soupisky TOP 5. Živou prezentací laťku, kterou si vytvořil na CD, nejen úspěšně zdolává, ale i o několik čísel přeskakuje, a nade vší pochybnost prokazuje, kdo je tento večer nejlepším zpěvákem v sále. Naprosto sebevědomý výkon korunuje k dokonalosti intonační jistota a nenásilný projev, který dokáže upoutat i udržet pozornost. V pozadí sice nijak invenční, ale koncertně velmi funkční crossovering rocku, nu-metalu, HC, hip-hopu a dalších žánrů, je řemeslně dobře odvedenou prací, která má rozhodně co nabídnout. Ačkoliv na mne CRASHPOINT zapůsobili jako skupina „jednoho muže“, jedná se o velmi příjemné překvapení DEFestu.
Po nich nastupují hard-crossoveroví THE.SWITCH, kteří počínají přehlídkou svého materiálu z novinkového alba „Svit“. Již při intru se bohužel hodně zhoršuje zvuk, který je ze začátku naprosto nejnahulenější ze všech hrajících. Následuje příchod zpěváka Štěpána Šatopleta v černé kněžské košili s kolárkem a otázka, kdo potřebuje vyzpovídat. Pár hříšníků se hlásí, a tak svátost smíření může zvesela začít. Zpočátku ji komplikují technické nedostatky, zpěv je silně utopen, kytara s basou vytváří nepříliš čitelnou hlukovou stěnu, která postupem času naštěstí mizí a zvuk se zprůzračňuje. Před podiem je asi nejhustší chumel lidí, nechybí stagediveři. Štěpán neustále přechází od jednoho rohu podia ke druhému, působí jako nervózní lev v kleci a hecuje publikum, které s ním nadšeně spolupracuje. Jediné, co mu chybí, jsou kvalitnější dispozice v hrdle v melodické poloze, bohužel. Na závěr se THE.SWITCH vrací k albu „Beautiful“, kdy při zatím poslední klipovce „Akvárko“ většina sálu na Štěpánovu žádost usedá, či pokleká před podiem a po intru vyskakuje. V kotli to opravdu vře, atmosféra dosahuje vrcholu a Štěpán si odnáší jednoznačně nepropocenější vrchní část oděvu celého večera.
Na následující skupinu, bratislavské atlernativní jadrníky RUMBURAX, jsem se bohužel příliš dlouho nezdržel, také sál oproti THE.SWITCH citelně prořídl, což, jak jsem viděl, jim rozhodně nevzalo nadšení. Poslední skupinou, na níž jsem zůstal, byli plzeňští imperátoři crossoveru DIVE. Ti se ten večer vytasili s jednoznačně nejzajímavějším coverem z alba „White Ponny“, kterým byla poněkud nenápadná pomalá skladbička „Teenager“, jíž se zhostili s invencí sobě vlastní. Zpěvák Dáda většinu koncertu ovíval sebe, skupinu i zbylé pařiče v kotlíku torzem velkého bílého větráku, který držel v ruce. Z koncertu cákala příjemná uvolněná náladička – a třebas to bylo tím rohlíkem, co měl Dáda místo rtů. Závěr setu patřil náladovému opusu „Live in Dreams“, který si zbývající obecenstvo ze skupiny vydupalo jako přídavek. Nelze nevzpomenout, že „potápníci“ v těchto dnech dokončují práce na novém hudebním počinu a pevně věřím, že nadcházející nahrávka bude dalším blyštivým drahokamem domácí kytarové scény. Osobně pro mne byl set DIVE velmi příjemnou tečkou DEFestu, po níž jsme se odsunul vstříc noční mlze. Díky za letošní DEFest, oplývající rodinnou atmosférou. Doufám, že tento festiválek bude pozvolna růst a příští rok se s ním opět shledám.
Foto: RIP, SuperMufi
Rozsáhlou foto galerii najdete na serveru xichty.cz - zde.
