SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, SSOGE, Sajlenti, jak chcete. Držitelé dvou žánrových Andělů, kteří nejpozději od přelomové desky „Themes“ sbírají v našich luzích a hájích pouze plusové body, až se nezainteresovanému člověku může zdát, že se stalo snad povinností každého tuzemského pisálka alespoň jednou v životě tuhle partičku pořádně podrbat za ušima. Přiznávám hned v úvodu, i přes spíše příznivý dojem z jejich dosavadní tvorby, vždycky mi ve výsledku cosi podstatného scházelo.

Jenomže „Osamělí“, samotnou kapelou v diskografii ocejchovaní jako počin neřadový, jsou jiné kafe. Pochopitelně zůstal nepříliš jistý zvuk, známý už z „Relic Dances“, tedy hodně nevýrazné bicí a naprskaná zkreslená kytara, vlastně i materiál jako takový doznal maximálně kosmetických změn, kouzelný proutek probuzení však rozhýbal jazyk. Kapela se totiž zkusila popasovat s mateřštinou, a aby toho nebylo málo, cvičně přihodila i něco polštiny. A světe, div se, písně jakoby rázem omyla živá voda, což je znát i z mnohem uvolněnějšího projevu zpěvačky Hanky Nogolové. Pravda, ještě ne úplně všude to má skupina pod kontrolou (kupříkladu polština v „Razem“ budí dojem úplně jiné řeči, pořád ale lepší, než trochu zbytečná anglická verze prodloužené „Look“), ale tam kde zaťala drápky pevně do dřeva (titulní osamělé truchlení nad náhrobními kameny, „Tańczyłabym“ jako ponuřejší sestřička polských BRATHANKI nebo proměnlivá „Tváří v tvář“) se to poslouchá jedna radost. Zvláštní zmínku si určitě zaslouží uchopení „Pohanské“ z autorské dílny producenta Tomáše Kočka, které sice jasně ukazuje, že „metalová“ kytara do ní byla přidána, jen aby se neřeklo, skladba samotná je však výtečná a kapele nadmíru sluší.

Takže ač neřadový, ukázal se letošní „slovanský“ pokus jako ten chrabrý princ Vilibald, čestný muž a šlechtic, který si bez bázně a hany proklestí cestu až ke spící krasavici a namísto drobných krádeží šperků se zajímá jen o její procitnutí. Sajlenti jsou totiž vzhůru, a ač „Osamělí“, jejich dnešní smutek a melancholie konečně nabírají potřebných hloubek. Alespoň tedy v uších recenzenta a pochopitelně bych se moc přimlouval, aby to tak zůstalo i pro příště.

P.S. CD s vkusným papírovým obalem obsahuje i velice podařený klip ke skladbě „I Would Dance“ a dva naprosto nezajímavé a nudné remixy písně „Lonely“, o jejichž jiné úloze, než natažení celkové stopáže o dalších deset minut, moc pochybuji. Každopádně si tyto dovolím ignorovat a do výsledného dojmu a hodnocení počítám jen s mrazivými pohyblivými obrázky.