THE MARS VOLTA - Amputechture

THE MARS VOLTA - Amputechture

THE MARS VOLTA - Amputechture

THE MARS VOLTA - Amputechture

Po předchozích divokých, konvence bořících počinech šílenců THE MARS VOLTA se asi mnozí ptali, zda se může tato skupina posunout ještě někam dál, zda najde sílu svým fanouškům, ale především asi sama sobě dokázat, že hranice si stavíme jen k tomu, abychom je mohli překonávat. Album „Amputechture“ překonává především hranici mého očekávání, jedná se totiž o materiál mnohem uvolněnější, ve kterém se neztratilo nic z typické bláznivé roztržitosti, přesto jako by zmizela veškerá křečovitost, kterou jsem pociťoval v některých pasážích alb minulých. Skladby obsahují větší podíl silných motivů, které sice často odkazují kamsi do hluboké historie, ale které v podání THE MARS VOLTA působí jako logické vyvrcholení jejich hudebního snažení. Výrazným prvkem se tak stává i klasičtější písničková forma, jež s nádechem ladné nonšalance vystupuje do popředí především ve skladbě „Vermicide“. THE MARS VOLTA tak, ač ve svém projevu snad ještě pestřejší, působí i trochu přístupněji, a skladba „The Widow“ z minulého alba se s odstupem času jeví jako přehlédnutý signál dalšího směřování skupiny. Zklidněným dojmem překvapivě působí i vokál, který Zavala mnohem častěji krotí do melodických linek a v podstatě se dostává blízko i klasickým refrénům. Divokost a nespoutanost se však z projevu skupiny neztratila. Album, zajímavě ohraničené rozvlekle bublajícími skladbami, nabízí obrázek hudby mnoha poloh, ztřeštěných úprků i disharmonicky se převalujících zvukových mlh, plnost výrazu doplňují klávesové plochy bravurního Isaiah Owense, typicky zpestřující dechové nástroje duní v těsném prostoru kytarového řádění a výbuchy rytmických zvratů strhávají krápníky vokálních eskapád. O neustálá oživení není nouze. Stále mi zní v hlavě nádherná perkusní pasáž v závěru „Day Of The Baphomets“, ve které jako bych se propadl do Afrického pralesa, aby mě veselá vokální linka hned následně vytáhla do nějakého bluesového klubu. Snad jedinou pasáží bez disonancí a prasácky progresivních úchylek je balada „Asilos Magdalena“, ve které nás THE MARS VOLTA s pouhou španělkou a zadržovaně prozpěvujícím hlasem odvádí do světa latino-amerických písničkářů.

THE MARS VOLTAS délkou skladeb si pánové starosti opět nedělají, pokračují tak dlouho, dokud je co nabízet, dokud má smysl obměňovat, rozvádět, modelovat, bourat a přetavovat, dokud je o čem vyprávět. Skladby THE MARS VOLTA jsou totiž jako samostatné příběhy odvádějící od stereotypního koloběhu života do světa, ve kterém se na vás řítí různé emocionální stavy od zoufalé beznaděje a bezmocného vzteku přes plachou nervozitu až k melancholické uvolněnosti. A nejlépe vše najednou, hezky propleteno v chuchvalci zdánlivě neslučitelných postupů. Žádný motiv jen tak neleží, vše poletuje a víří, klokotá a tříští se s dalšími zvukovými výkřiky, náznaky spořádaně plynoucích struktur vždy nabourá zdánlivě nesouvislý zvukový výbuch, až se mi při tom vybavuje jedna scéna z dětství (ještě z dob socialismu), kdy hejno rozzuřených sršňů rozhání před vesnickým konzumem spořádaně stojící frontu na banány. THE MARS VOLTA jsou jako ti sršni, kteří v hlavách svých posluchačů napadají představy o ideální hudbě a staví veškeré konvence na hlavu. A přitom to vše působí tak přirozeně. S pohodovou ležérností balancuje „Amputechture“ na samém okraji propasti zmatků, ale místo křečovité snahy nespadnout předvádějí THE MARS VOLTA působivé kreace srovnatelné s nejlepšími kousky zkušených provazochodců. Můžeme si plácat do čela, nechápajíce, co znamenají ty neharmonicky rozbité pasáže, kdy se jednotlivé nástrojové party vzájemně nakopávají do řití a motivy zcela neladně předhání jeden druhý, můžeme kroutit hlavou nad neustálým arytmickým narušováním jinak příjemně plynoucích melodií, můžeme nerozumět, ale přirozenou kreativitu skupině upřít nemůžeme. Tahle hudba jde z hloubi svých tvůrců, nejedná se o kostrbaté melodie, které se nějakému hudebnímu pseudoumělci náhodně složí po mnohahodinovém bezcílném brnkání do strun. Ano, nebojím se to říct, tady jde o „real art“ (berte to třeba jako příměr k EPHEL DUATH a jejich „real music“ – kdo byl na letošním Brutal Assaultu, ten chápe).

Když si navíc za touto hudbou představím rachitické hispánce nervózně těkající po nahrávacím studiu a v návalech inspirace si o stěny pinkající své ztřeštěné myšlenkové vlny transformované do hudebních postupů, které jako by před doputováním k posluchačovu uchu nějaký zběsilý karatista rozsekal na hromadu nesystematických fragmentů, jež se však k nemalému překvapení nakonec složí do funkčního celku balancujícího někde na hranici nádherně rozdováděných melodií a záchvatů padoucnice, když si uvědomím, že vše tohle je jen zvuková reinkarnace jejich vnitřních představ o kráse, nezbývá mi než popřát autorům hodně duševního zdraví a připojit se k vyznavačům kultu THE MARS VOLTA.

PS: Tak trochu úmyslně jsem přešel hostování Johna Fruscianteho (RED HOT CHILI PEPPERS) a především zvěsti o tom, že právě on zásadně ovlivnil tvář alba. Nemyslím si totiž, že by THE MARS VOLTA potřebovali nějakou "pomoc" zvenčí.

 47

Noisy

Verdikt

„Amputechture“ je albem, na kterém THE MARS VOLTA nabízejí materiál splňující mé představy o vrcholném hudebním díle. Je zde vše, co mám rád, divoká nespoutanost a dravost i příjemná písničková uvolněnost. Pro mě klenot roku 2006.

Hodnocení

Autor
10 / 10
Redakce
9,5 / 10
Čtenáři
8,2 / 10

Další informace

Stopáž: 1:15:59

Produkce: Omar Rodriguez-Lopez

www.themarsvolta.com

Sestava

Skladby

  1. Vicarious Atonement
  2. Tetragrammaton
  3. Vermicide
  4. Meccamputechture
  5. Asilos Magdalena
  6. Viscera Eyes
  7. Day Of The Baphomets
  8. El Ciervo Vulnerado

Jiné pohledy

9 / 10
Konečne sa podarilo THE MARS VOLTA natočiť dosku, ktorá v rozumnom pomere mieša šialené úlety a rockový drive. "Amputechture" aj napriek vražednej stopáži odsýpa, baví a provokuje. Klobúk dolu.
Thorn | 15. března 2007

 

Rozhodně se necítím být kompetentním k vyjadřování se k této nahrávce. Ale když už jsem si ji vyslechl, cítím nutkání varovat jistou skupinu posluchačů, kteří by mohli být po spatření těch desítek nějak navnaděni. On je to totiž přesně ten druh progresivní hudby, po jehož bolestném vyslechnutí (opravdu nevím, proč se tak sebemrskám…) týden zvracím. To může být pro někoho taky přínosný názor, ne?
Shnoff | 13. září 2006

 

10 / 10
THE MARS VOLTA - možná jedna z nejkontroverznějších rockových skupin současnosti byla vždy zárukou bohaté hudební nadílky. Jejich pojetí rocku, který v sobě kloubí psychedelii s razancí, ethno prvky s hard rockovou klasikou jste nemuseli vždy přijít na chuť, ale hudební vyspělost a hledání originality, jste jim upřít nemohli. S novinkou dochází k zásadnímu zlomu. Album "Amputechture" už neni jen vážná hra na záhadu bez rozuzlení, zabalená do gargantuovských exhibic. Album jde mnohem dál po podstatě samotných písní a představuje nejvyspělejší skladby v historii kapely, které nehrají výhradně na to být co nejvíc nerozluštitelné a rádoby vědecké, ale předkládají dokonale funkční, logické a mnohdy i vtipné - "ano vtipné!":-))) - harmonie. Poprvé mám z kapely stoprocentní pocit sebejistých kreatorů, kteří přesně vědí co je třeba sdělit a co už je jen zbytečná nadstavba. Jako vždy výrazů je zde moře, ale tentokrát neni žádný navíc, vše je dokonalé. Ať už jde o monument "Tetragrammaton" procházející množstvím posluchačsky atraktivních fází, které se vzájemně doplňují (nikoliv již přebíjejí), hard rockovou "Vermicide" či tesknou baladu "Asilos Magdalena", jakož to skladby, které znamenají jasný příklon k provzdušnění a odlehčení soundu, vždy jde o přirozená sdělení ve kterých neni nic navíc, nic co by jen rušilo. Vrcholy? Těžko říct, ale pro mne - bombastická retro hitovka "Viscera Eyes", panoramatická "Meccamputechture" působící jako pohupující se arabská karavana (schválně sledujte pomalý basový rytmus) nebo nekonformní "Day Of Baphomets", jejíž závěrečný infantilní popěvek doprovázený výhradně rytmickými nástroji je plný nezvyklé uvolněnosti a vtipu. Pro mne po všech stránkách dokonalé album.
Stray | 4. září 2006