Zdá se, že AMON AMARTH, toho času na úplném dně tvůrčích sil, povolali na svou stranu vedle početných šiků oddaných příznivců i jednu skutečnou kapacitu – totiž samotného Odina. Vládce Asgardu neváhal a jakožto konečná instance sestoupil na hřbetu svého osminohého společníka, hřebce Sleipnira, mezi své věrné, by spasil je v poslední hodině jejich agónie. Pokud chcete vědět, zda byla záchranná mise Odinova korunována úspěchem či nezdarem, bez obav se začtěte do následujících odstavců.
AMON AMARTH jsou vskutku zvláštním úkazem. Za svoji kariéru natočili pouze jednu jedinou desku schopnou snést přísnější měřítka, a sice „Once Sent From The Golden Hall“ (1998), přesto se dnes hřejí na výsluní popularity, z pozice headlinerů dirigují hemžení v zaplněných klubech a jejich kotoučky mizí z pultů nejrůznějších obchodů po tisících. Z části je jejich úspěch zasloužený, vždyť jistě stálo nemálo úsilí vypracovat se z provinční kapely v jednu z největších opor renomovaného vydavatelství a dnes po celém světě s přehledem vyhrávat po boku těch nejzářivějších hvězd koncertních pódií. Věřím, že za přesunem z obskurních obýváků do nabitých sálů a šumících open air amfiteátrů stojí pouze a jen dřina, litry potu a spousta odříkání. Nevěřím však, že za raketovým vzestupem AMON AMARTH stojí kvalitní, nevšední a alespoň nějaká měřítka překračující hudba.
Nedávno jeden nejmenovaný redakční kolega (zajisté se vám ho podaří identifikovat, nápovědou vám budiž jeho hodnocení vyšší Gerlachovského štítu v rámci recenzí předešlých nahrávek Švédů) nad AMON AMARTH vyřkl vcelku výstižný ortel: „to sú takí vikingskí Kabáti“. No a já nemůžu jinak, než souhlasit. Samozřejmě věřím, že nikdo z vás toto krkolomné přirovnání nebude brát doslovně a nebude mezi uvedené kapely automaticky umísťovat rovnítko. Pointa je docela jinde. Obě skupiny vesele natáčí alba jako na běžícím pásu, že je jedno jako druhé přeci vůbec nevadí, že jenom převaříme to, co jsme před tím převařili již nejméně desetkrát, nám naše příznivce v žádném případě neodláká, ba právě naopak, zase nám to sežerou i s navijákem. Že tahle výborná taktika funguje opravdu dobře si ostatně můžeme ověřit i na našich stránkách, kde se k mému zděšení nenachází na adresu AMON AMARTH žádný (!) neutrální natožpak vyloženě negativní ohlas. Jak vidno, na prvním albu ještě zajímaví Švédové se definitivně stali metalovými dinosaury, svoji fanouškovskou základnu mají loajální až za hrob, proč tedy pracně expandovat byť jen o jediný centimetr a riskovat tak ztrátu pohodlných pozic?
Při poslechu aktuální sbírky se mi zdá, že AMON AMARTH už nepomůže ani Odin, ani celá posádka Asgardu, mocným Thorem počínaje a posledním panošem konče. Nepomůže ani slovutný producent Jens Bogren, jenž ve svém sídle Fascination Street dokázal vypilovat zářivé drahokamy typu OPETH nebo KATATONIA. Inu, kde nic není, ani bůžci neberou. Těžko říci, zda jsou švédští Vikingové natolik líní nebo prostě jen nemají dostatek odvahy a talentu činit odvážné kroky, ale na „With Oden On Our Side“ nepředvedli skutečně vůbec nic. Ač byla avizována celá fůra epiky, dostalo se jen na osvědčené postupy z alb minulých. Pádným důkazem je hned první melodická linka v úvodní skladbě „Valhall Awaits Me“, kterou přeci moc dobře známe už z debutu, konkrétně pak ze skladby „Ride For Vengeance“. Na celé ploše alba neslyším s výjimkou zlepšené práce na postu sólové kytary jediný překvapivý moment, jedinou svěží myšlenku či netradičně realizovaný nápad. Odinovi služebníci znovu zahráli sice líbivou, avšak třeskutě rutinní údržbu, na kterou mají ostatně patent už od dob vskutku bídného záznamu „The Crusher“. Nepochybuji však, že s novým albem zazáří hvězda AMON AMARTH ještě jasněji a výlisek „With Oden On Our Side“ zatíží nemálo fanouškovských poliček, zejména pak v zemi našich západních sousedů, pro které jsou podobné melody death metalové odrhovačky šité přímo na míru. Za sebe dodávám, že můj pořadač bude pro tentokrát ušetřen, neb jeho chatrnou konstrukci nehodlám zatěžovat zcela průměrným a absolutně nepřínosným albem, kterým novinka silně přeceňovaných AMON AMARTH bezesporu je.
