Stále plodící záhon českého rocku je tu s další lehkou zeleninkou, kterou zdobí ženský vokál a nějaké ty samplíky v pozadí. A je ta zelenina chutná? Zlatožlutá kukuřice se spoustou tvrdých jadýrek? Nahnilé rajské jablko? Vitální špenátový list? Nebo klasická česká vesnická brambora? Odpověď není tak jednoduchá, ale již teď mohu prozradit, že je tu v různých poměrech od všeho trošku.
Základní surovinou, se kterou skupina FINAL FICTION vaří, je hard rock křížený s popovou vatou, vzhledem k ženskému zpěvu i mnohým dalším charakterovým znakům se dá žánrový výsledek připodobnit k českoněmeckým příbuzným DIE HAPPY. V čem oproti nim FINAL FICTION ztrácejí, jsou zajímavá a opravdu silná místa. Aranže skladeb budí dojem buďto řádně obnošené vesty, nebo panelákové šedi. Míst, jež zaujmou, je velmi poskromnu, celku chybí náboj, drive a schopnost posluchače upoutat. Nepobouří, ani neurazí – ovšem ani příliš nezaujme a nevzbudí vášně. K poslednímu bych se ještě vrátil, nemohu se z poslechu ubránit určité emoční plochosti a statičnosti, jako by intenzita sdělení byla někde hodně daleko v pozadí nebo vůbec nebyla podstatná. Skladby plynou v podobném duchu, je zde mnoho prázdných míst, které by si zasloužily vyplnit, občas se z pout všednosti vymaní nějaký silnější fragment – na to, aby všechny písně poněkud nesplývaly, je to však tristně málo.
Co se mi na CD líbí, je velice něžná a vkusná práce s prosamplováním některých pasáží, a to hlavně bicí soupravy. Bez debat je tato stránka jedna z největších deviz „Behind The Mirror.“ Tam, kde by písnička sklouzla po šikmé ploše dolů, ji drží při zdání života a vitality právě práce DJ Sayka. V jemnějších pasážích je velmi příjemná Synapsiho kytarová manufaktura s čistými křišťálovými zvuky, škoda jen, že šablona, dle které jsou tyto fragmenty tvořeny, je vždy velmi podobná a školácky neinvenční. Celkový zvuk by mohl být průraznější, je na něm patrné, že tu byly brány ohledy na tuzemské rádia, kam skupina chce směřovat. Tomu odpovídá i zvukové schéma a poměry nástrojů. Poprockový sound leckde ubírá skladbám na drivu, tahu a živelnosti. Celé to trochu působí jako schizofrenie, ve které si FINAL FICTION nejsou jisti, zdali chtějí být plamenným rockovým živlem, nebo usedlým poprockovým beránkem. Ve studiové práci cítím rezervy u pěveckých linek, které vyznívají až na výjimky suše. Více pozornosti v této oblasti by zpěvačce Freye rozhodně pomohlo obohatit její poněkud humpolácký, ale potencionálně pevný hlas. Jsem si jist, že ruda Freyina hrdla zdaleka nebyla tímto pokusem vytěžena ani ze třetiny a že lze z této postavičky s blonďatou hřívou vymačkat mnohem více. Možná bych uvítal méně zmužilosti a více dívčí šarmantnosti, která by písním dodala sexappeal, ale to už je spíše můj osobní problém.
