Každá válka má svou ztracenou generaci a zpověď té vietnamské dozrávala koncem let 70. a v průběhu let 80. Uprostřed filmařsky ceněných testamentů o krutosti a nesmyslnosti Namu představuje Stoneův velkofilm „Četa“ (1986) dost možná divácky nejotevřenější a nejpřímočařejší žalobu nesmyslnosti „podivného“ válečného konfliktu v zemi nikoho. Příběh idealistického mladíka Chrise, který se dobrovolně přihlásí do zeleného pekla, aby našel sám sebe, vlastně půdorysem připomíná iniciační příběh tak archetypální, jakým je např. Remarqueův román „Na západní frontě klid“. Stone jen transponoval prušácký nacionalismus do amerických not a zneužitou naivitu německého studenta nahrazuje niterná potřeba vymezit se vůči světu, která Chrise stojí duši.
„Četa“ je filmem s velmi jednoduchým a čitelně schematickým scénářem, jehož poselství je vtěleno do replik se vší přímostí a nezáludností: „We did not fight the enemy, we fought ourselves, and the enemy... was in us.“ Tato myšlenka je ústředním pilířem prostého dramatického půdorysu, který na jeden pól staví seržanta Eliase, ztělesnění zdravých lidských hodnot, a štábního seržanta Barnese, zjizvený symbol kruté vojenské mašinérie, zhmotnění násilné duše válečníka, krvelačné bestie. Mladík Chris osciluje mezi obdivem k morální pokřivenosti zabijáka a morálním hodnotám člověka. Co je na Stoneově filmu skutečně zneklidňující, je fakt, že „Četa“ nenaplňuje etické schéma hollywoodského válečného filmu. Hrdina se nevyhraní jako kladná bytost, ale jako zmrzačený průnik obou pólů. Nestane se příkladným americkým bojovníkem, neohroženým šiřitelem svobody a pravdy, neboť tento obraz Stone cíleně rozrušuje demytizujícími scénami brutality, šikany a bezdůvodného vraždění civilistů, ale i ústředním motivem „občanské“ války uvnitř čety. Chris po projití peklem zůstává skutečným člověkem a ne odosobnělým středobodem dobra, zastane se znásilňované Vietnamky, přitom v nejprudší bitvě křičí se zvířecím nadšením „to je kurva krása“. Oliver Stone nijak nenutí diváka sestavovat si duševní obraz hrdiny, vždyť zásadní část příběhu vypráví Chris prostřednictvím dopisů babičce, většinu klíčových myšlenek vyřkne on sám a režisér je pouze šikovně dobarví dějem.
To je ostatně princip „Čety“ jako filmu. Neudiví žádným velkým filmařským mistrovstvím, myšlenkovou drobnokresbou, nemá ani zárodek vizuální brilance a formální kázně „Full Metal Jacket“ či znepokojivého symbolismu „Apokalypsy“, řada scén dokonce sahá po křiklavosti a kýči (hojně parodovaná smrt seržanta Eliase za všechny). Ze Stonea coby režiséra a scénáristy sálá posvátné zaujetí, se kterým prostřednictvím působivé kamery, svižného střihu a geniálního hudebního motivu vykřičí divákovi do tváře vše podstatné. Z určitého pohledu explicitnost „Četu“ sráží, z jiného ji zase činí neobyčejně absorbujícím zážitkem. Bojové sekvence jsou velice autentické, zosobněné ruční kamerou, efektními šveňky, svěžím střihem i zajímavým nasvícením pralesních scenérií. Dodnes podmaňují nakažlivě dynamickou akcí (ano, skutečně je to kurva krása, byť patřičně zvrhlá a perverzní).
Dialogy a scény v zázemí zase vynikají didaktickou doslovností – hlavní slovo mají loseři, grunters, černoši, bílí nedovzdělanci, vyhulené hlavy a jiná spodina, která bojuje za ideály privilegovaných. Stone vnáší do hry element rasových menšin a jasně pojmenovanou sociální nerovnost, co víc, staví se na stranu těch, kteří byli z řad nažehlených hrdinů po desetiletí exkomunikování. Pojem hrdina je v „Četě“ kus hnaný na porážku, zcivilnění a deheroizace jednotlivých postav dominuje, jen osoba Eliase v sobě zahrnuje též porci hrdinské glorioly. Faktem zůstává, že kdyby Stone neměl tak dobré oko na herce i na zvolený tón konverzace, mohlo dojít k rozpuku k nezdaru celého podniku. Díky výbornému castingu (zejména ústřední trio Defoe-Sheen-Berenger) a přirozeně plynoucí řeči explicitně vyřčené „pravdy“ nebijí do očí a názor vypravěče lze snadno přijmout za svůj. I proto, že tenhle vypravěč je člověk jako my a stejně se navzdory vší snaze přiklání k Eliasovi, s jistou dávkou fascinace bestialitou Barnese.
„Četa“ zůstane uprostřed mistrovských filmařských děl s tematikou Namu přeci jen tak trochu černou ovcí, alespoň z hlediska formálního. Pokud si však odmyslíme občas nadměrné dobarvování emocí a silný moralistní podtón, máme co do činění s filmem autentickým, nadmíru strhujícím co se dramatického náboje týká, a zejména naléhavým. Ačkoli... naléhavost „Čety“ zůstává víceméně v rovině audiovizuální a nejde příliš hluboko pod povrch. Zdráhám se to nazvat chybou.
