Stephen King - PULS

Stephen King - PULS

Stephen King - PULS

Stephen King - PULS

Dva různé světy se setkávají v „Pulsu“, nezvykle kratším románu Stephena Kinga, spatřivším světlo světa v roce 2006 v ovzduší stále se zrychlujícího technologického pokroku. Prvním z nich, zastupujícím svět všeho nového, je fenomén mobilních telefonů, jenž už delší dobu přímo volal po nějaké pořádném hororovém nebo přinejmenším thrillerovém zpracování, a druhým, tím, z nějž dýchá čas staré dobré nostalgie, je pak svět zombie, neúnavných a nezničitelných průvodců světem uměle vyvolávaného lidského strachu. S citem pro věc sobě vlastním zkřížil King tahle dvě témata a výsledkem je tradičně dobré čtení, které protentokráte spíše rezignuje na detailní psychologický rozbor hlavních hrdinů a naopak si zejména pohrává s vykreslováním bezútěšné situace světa po „katastrofě“ a zobrazuje do nejmenšího detailu další (a nutno poznamenat, že poměrně přesvědčivou) apokalyptickou vizi.

Základní schéma „Pulsu“ je v tomto směru poměrně jednoduché. Píše se 1. říjen blíže neurčeného rokuStephen King žhavé současnosti, a zhruba v 15.03 hodin se to stane. Sítěmi provozovatelů mobilních operátorů se začne šířit jakýsi neznámý jev (o kterém se později začne mluvit jako právě o Pulsu) a každý, kdo od této chvíle přiloží ucho k reproduktoru svého mobilního telefonu, se, lidově řečeno, zblázní. Týká se to pravděpodobně celého světa, i když to se s určitostí nedozvíme, neboť autor nás tradičně zasvěcuje jen do dění ve své americké domovině, konkrétně pak v New Hampshire, v Maine a úplně ze všeho nejdřív v Bostonu. Zde totiž hlavní hrdina Clayton Riddell právě dostal svůj první kontrakt na autorský komiksový seriál, a protože nevlastní mobil, spěchá tuhle šťastnou novinu oznámit své manželce a malému synovi osobně. To ho samozřejmě vzápětí zachrání a on s pusou otevřenou dokořán jen bezmocně sleduje všechno to, co se odehrává okolo něj. Šílení lidé s šílenými výrazy v očích bezmyšlenkovitě napadají a zabíjí další lidi, lhostejno, zda stejně šílené či normální, auta hromadně bourají a ucpávají široké hlavní městské třídy a do toho se ozývá jeden ohlušující výbuch za druhým. Clayton má  samozřejmě co dělat, aby překonal prvotní nápor paniky a strachu, ale když se mu to podaří, uchyluje se spolu s několika dalšími šťastlivci, kteří v rozhodující moment nebyli „na mobilu“, do relativního bezpečí. Zde potom vymyslí jakýsi plán, jak přežít v pro ně zcela nové a nečekané situaci, a vyrazí na cestu, na níž snad jednou zjistí, co se vlastně stalo, jak se s tím vyrovnat a co udělat pro to, aby lidstvo v původním smyslu tohoto slova mělo ještě nějakou budoucnost.

Na té cestě napříč vzhůru nohama převrácenou krajinou, zpustošenou, odlidštěnou a náhle tak strašně osamělou, je ovšem nečeká nic veselého, to snad ani nemusím doplňovat. Naopak, na každém kroku je doprovází naprostá beznaděj, temná a chladná jak dotyk skličující deprese, násobená strachem z tisíců nově zrozených skorozombie okolo nich. Ti se totiž neprofilují v duchu obyčejných zombie, tupě se šoupajících za lidským masem a mozky, nýbrž jaksi záhadně organizovaných člověčích karikatur, vykazujících známky nově nabývané zvrácené formy vědění a myšlení. V tomto okamžiku se King jednoznačně odchyluje od prapůvodní předlohy nemrtvých a vytváří z nich vlastně úplně nový druh monster, jdoucích po krku lidskému pokolení. A když se dostane i k promítnutí základních charakteristik „telefoňáků“ v konkrétní postavu (např. v jakémsi veliteli, přezdívaném „Otrhanec“, který mi nevím proč neustále připomínal jednoho z šéfů lidí modlících se k atomové bombě z druhého pokračování filmové „Planety opic“), dá se říct, že dojem z jím představovaného nelidsky technického zla, převtěleného do lidské schránky, je definitivní.

Čtenáři, nevratně vtaženému do děje (mimo výše zmíněné i díky mistrně a poměrně realisticky popsanému chování „normálních“ lidí v nenormálních podmínkách), tak zbude jen jeden jediný záblesk naděje, a sice nezvykle otevřený konec, který už ovšem na síle a vyznění celého příběhu mnoho nezmění. Koneckonců, Stephen King tu není od toho, aby nás rozveselil, a podle toho se zařídil i v řádcích „Pulsu“.

 12

Louis

Verdikt

Mobil už má dneska opravdu kdekdo. A je vůbec někdo, kdo ho nemá? Vlastně pravda, Stephen King, jak se píše v závěrečné poznámce románu „Puls“, mobil nevlastní. Asi ví proč.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
7,8 / 10
Čtenáři
6,6 / 10

Další informace

Stephen King: Puls (Cell)
Překlad: Linda Bartošková
Obálka: Tomáš Kropáček, JAMS
325 stran.
ISBN 80-7306-276-3

www.dobrovsky.cz

Jiné pohledy

7,5 / 10
Majster King má jeden obrovský dar, má perfektný rozprávačský talent. Aj ten najprevarenejší príbeh dokáže podať takým spôsobom, že jeho knihy (až na malé výnimky) hltáme so zatajeným dychom a nevieme sa dočkať konca. Základ príbehu tvorí svetová katastrofa, ktorá vyhladila, prípadne premenila väčšinu ľudí v netvorov. Aj v jeho tvorbe sme sa už stretli s podobným príbehom (The Stand), no tentoraz sa značne inšpiroval aj u Richarda Mathesona (I Am Legend, What Dreams May Come, Somewhere In Time, atď) a Georga Romera (Dawn Of The Dead, Book Of The Dead, Night Of The Living Dead, atď), ktorým túto knihu aj venoval. Taktiež neviem, či je vôbec možné "Puls" porovnávať s momentálne asi najlepšou knihou v tomto žánri, McCarthyho Cestou, no osobne som relatívne spokojný - tak trochu ignorujúc pocit, že rady najlepších Kingových kníh sa už asi rozrastať nebudú. Nakoniec ale, tak ako je otvorený príbeh "Pulsu" (v slovenskej verzii "Mobil"), budem veriť aj v Kingovú schopnosť vymyslieť a vyrozprávať ďalšie silné príbehy.
Koscj | 20. února 2010

 

8 / 10
Stephen King dokáže aj zo zdanlivo vyčerpaných tém urobiť veľké veci. Bolo to tak s upírmi v Saleme, je to tak aj v tomto prípade so zombíkmi s mobilnými telefónmi. Výborné, dynamické, tradične prudko čítavé a svieže dielko. Zostávať dúfať, že jeho filmovej podoby sa raz chytia skutoční profesionáli.
Rudi | 24. února 2007