Česká kinematografie je v těžkém útlumu, což je stav vytrubovaný snad již od roku 1989, ale troufám si tvrdit, že málokdy tak citelný jako v posledních letech. Osvědčené tvůrčí adresy jako Hřebejk, Jarchovský či Menzel začínají být povážlivě vybydlené a komerčními žebříčky hýbou ponováčtělé výplně mezi nákupem v parfumerii a hodinkou v solárku. Skutečně kvalitní český film je druhem ohroženým a ceny sbírají jednoocí mezi slepými. V tak neutěšené situaci zbývá na šachovnici české kinematografie vlastně už jen jedna velká figurka... či spíše dvoj-figurka. Padne?
Kdyby i „Vratné láhve“ zklamaly divácké naděje, šlo by to s tuzemským filmem po hlavě do prdele, a to prosím nepřeháním. Nicméně tvůrčí dvojice otec a syn Svěrákovi už v minulosti předvedla, že řemeslo umí, a ač se jim dosud nepovedlo překonat fenomenální „Obecnou školu“, přesto byl každý jejich projekt exemplářem dotažené a chytré filmařiny. Apropos... „Obecná škola“ tu není zmíněna náhodou, protože právě ona je principielně „Vratný láhvím“ nejblíže. Podobně jako v roce 1991 pracuje Svěrák senior s velmi volným scénáristickým pásmem částečně autobiografických historek, které není vázáno imperativem příběhu a uplývá díky malým epizodám i poctivě vykresleným postavám. A pokud bylo tématem svěrákovského debutu mládí, pak musí být neodvratně tématem (dosud?) posledního projektu obou pánů... stáří.
Příběh vysloužilého češtináře Tkalouna, který se ve svých pětašedesáti odmítne smířit se sklonkem života a začne si užívat opravdového barevného podzimu rámují a podkreslují různorodé miniaturní příběhy jeho známých a blízkých. Mikrokosmos vztahů a každodenních problémů je vodou na mlýn peru Zdeňka Svěráka, které si vždy libovalo v autenticitě životních situacích a jakmile zašlo až příliš na tenký led stylizované fikce, povážlivě se zadrhávalo (viz „Tmavodmodrý svět“). „Vratné láhve“ ovšem svou autobiografickou a sebereflexivní povahou skýtají pro zkušenou ruku „tatínka“ nepřeberné množství materiálu k uplatnění talentu pro barvu mluvené češtiny, verbální hravost, perfektní dynamiku dialogu i nenucenou pointu svojského humoru. Mezi skřípavými trendovými vulgárnostmi a slaboduchými frázemi pro otupělé čtenářky módních časopisů a jejich vyfoukané šamstry působí Svěrákův švih a bravura doslova jako cisterna s pitnou vodou na Sahaře. Od první minuty běží rozhovory ve filmu přirozeně, bez křeče a s klasickým šarmem, který dává i obyčejným větám křídla lidovosti. Sympatickým rysem scénáře je i fakt, že se postavy příjemně posouvají, obrušují a zaostřují, což svět „Vratných láhví“ oživuje. Precizní práce.
Zdeněk Svěrák velice lehkou rukou načrtl uvěřitelné a sympatické figurky, které nemusí udivovat trendovým přehráváním a podbízivým hláškováním, přesto si diváka získají bez lopotění se... Dokonalým příkladem je civilní Robert Landa Jiřího Macháčka, ano, toho Jiřího Macháčka, kterého si člověk bez afektu už sotva dovede představit. Psaní postav na tělo funguje – každý představitel pasuje do své role přesně a rozumí si s ní, ať už nabručený lampasák Řezáč Pavla Landovského, sympaticky obyčejný Úlisný Jana Budaře či dcera Tkalounová v nevtíravém podání Tatiany Vilhelmové. Hlavní hybnou silou „Vratných láhví“ je však bezesporu sám Zdeněk Svěrák a jeho ženský kontrapunkt Daniela Kolářová. Marně pátrám v paměti, kdy v porevolučním českém filmu takhle naposled jiskřila ústřední dvojice. Samozřejmě „Vratné láhve“ jsou filmem nakloněným spíše mužskému vidění světa, proto je právě Svěrákova úloha stěžejní a provedená s přirozeností a přesvědčivostí „plesnivovousému“ klasikovi vlastní.
Je-li stránka scénáristická a herecká hodna výborné a pochvaly, z režie Jana Svěráka mám neodbytný pocit jakési odtažitosti a ne úplného zaujetí pro věc. „Vratné láhve“ představují film zrežírovaný dovedně, ale nijak zlášť invenčně a místy dokonce jaksi uzívaně televizácky (tolik citovaný pád z kola, ale i vysloveně umělé snové scény, které kolidují s přirozeným tónem zbytku filmu – tady se ale můžeme bavit i o malé kaňce na scénáři). Dá se vyčíst, že Láhve jsou především Zdeňkovým dítětem a Jan jim pouze pomohl na svět, šikovně, ale bez zvláštního zápalu. V některých pasážích tak vyprávění ztrácí švih a nebýt brilantních herců a skvělých dialogů, možná by se „Vratné láhve“ rozsypaly na nesoudržné střípky. S trochou kritické nadsázky se tak stane až v samém závěru, který bych nazval... nerozhodným. Najít pro film povahy pásmovité a do jisté míry cyklické povahy vhodné završení představovalo nepochybně těžký oříšek, ale zvolené řešení vsunuté vlakové anekdoty mi nijak šťastné nepřišlo...
„Vratné láhve“ přinášejí milou a vřelou člověčinu na téma věčně neposedné mužské srdce, kterému už jaksi zbytek těla nestačí sekundovat. Nabízejí zábavný, výtečně napsaný a poutavě podaný sled historek, z nichž jen málo působí za vlasy přitaženě. Staří v podání Zdeňka Svěráka dýchá moudrostí a radostnou dětinskostí více než zapšklostí či povzneseným moralizováním. Především díky němu po delší době běží na plátnech kin český film s hlavou, patou a poezií. „Vratné láhve“ nepatří na vrchol synovsko-otcovské manufaktury, přesto jim ze srdce děkuji za hřejivý pocit, který jsem si z kina odnášel.
