Po jedné minutě a pětatřiceti sekundách poslouchání první skladby „Klid v blesku“ jsem si položil zásadní otázku: „Proč Lou Fanánek Hágen zpívá v noisem ušmudlaném sludge/emo corovém projektu s názvem HUMAN STEAK?“. Odpověď jsem se jal ihned hledat v bookletu alba „Selana“, jenž je mimochodem velmi zajímavou mozaikou a svým stísněně rozevlátým odérem plně koresponduje s náladou, kterou oplývá celé album. Už dlouho jsem z našich luhů a hájů necítil tak sytě zahnívající proud depresivních emocí jako u posledního počinu těchto pánů z Jihlavy. Ale vrátím se k tomu, co Vás zcela jistě zajímá nejvíce a je možná důvodem, proč jste dočetli až sem. Vy netrpělivější jste jistě mrkli na složení skupiny a zjistili, že tu Lou Fanánek Hágen nefiguruje ani jako vokalista, ani jako speciální host a máte pravdu. Podobnost barvy vokálu a jeho intonace (rozuměj humpolácké halekání) je čistě náhodná, ale podobnost tu rozhodně je.
HUMAN STEAK se prohánějí v poslední době v čím dál tím frekventovanějších stokách, kde se spolu snoubí depresivní hniloba sludge coru, emo coru, noisu se silným nánosem psychotického HC a občasnými punko-olejovými skvrnami. Celá kolekce nejvíce těží z naléhavých kytarových stěn a stenů, celkem svižné rytmiky a specifické štiplavě sirnaté atmosféry. Syrovější zvuk i velmi nestudiově působící hudební výkony, kterými je „Selana“ oděna, však jen podtrhují to, co je nejnosnějším artiklem celého alba – sytě beznadějnou atmosféru, kterou je posluchač zaléván vrchovatými proudy, v nichž je možno se rochnit a potápět. Co překusuji jen velmi obtížně, je již zmíněné a mnohdy fanánkovsky zabarvené halekání. To sice koresponduje s hudbou svojí útrpnou naléhavostí, ale barvou hlasu celé album lehce potápí. Vítám s nadšením tedy fakt, že zpěv je poněkud zatlačen za nástroje a posluchač si tak může vychutnat kytarové skřípění, praskání zbustrované basy, údery do bicích a zpěv vytlačit ze sluchovodů tak, aby byl pouze v roli nenápadného dokreslovatele atmosféry. Texty jsou omítnuty jazykem českým ve svých abstraktních konstrukcích, ukrývající náznaky sociální kritiky a osobních myšlenkových pochodů, které k hudebnímu základu pasují stejně dobře jako zelená barva k Osiridovi.
