Nedokážu říci, co přesně dělá z Paula Verhoevena jednoho z mých oblíbených režisérů, když jsem od něj dosud neviděl film, který bych označil za strhující. Ale možná je to způsob, jakým se Holanďan začlenil do hollywoodského mainstreamu, navlékl si beránčí roucho a pod ním si udržel svůj cynismus, živelnost, explicitnost a velmi svojský nadhled, který mnozí třeba v případě arcibéčkové „Hvězdné pěchoty“ vyhodnotili jako stupidní patolízalství... Ať je to, jak je to, růže Paulu Verhoevena v továrně na sny v posledních letech vadla a bylo tudíž zapotřebí nového impulzu.
A tak se bludný Holanďan vrátil domů, aby se jako režisér a spolu-scénárista podepsal pod látku normální, ba dokonce konzervativní. Jak jinak nazvat dobrodružné válečné melodrama ze života krásné holandské židovky, která se po násilné smrti své rodiny stane členkou domobrany a infiltruje ústředí SS? Jak nazvat film, který jazykem realistickým, věcným a barvitým popisuje události na samém sklonku války, kdy Němci vyklízeli pozice, leč zasazovali poslední zoufalé kopance holandským civilistům? Prvotní obava, jak se Verhoeven vypořádá s vážnou a nijak extravagantní látkou, zmizela jako pára nad hrncem po pár minutách. Paul je velice zručný řemeslník a bez sebemenší nucenosti přijímá výrazové prostředky stylově výrazné, avšak přeci jen dostatečně civilní režie historického velkofilmu. A stále je v jeho práci cítit ten živel, který velice rád kloubí drásavý střih a scénickou hudbu s působivými záběry, který nijak nešetří explicitními detaily násilí a nahoty. Ale narozdíl od minula z „Černé knihy“ nic neční, nic nebije do očí, vše je uhlazené, dotažené, perfektní, vybroušené... Snad to by přeci jen mohlo režisérovy příznivce trochu zklamat.
Film je vedený ve velmi svěžím a dynamickém tempu, o které se stará výborně načasované včleňování dynamicky snímaných napínavých scén z dějin odbojářského hnutí. Příjemně se tak vyvažuje lidská stránka příběhu, která je sice působivá, avšak v dané stopáži by film těžko utáhla. Scénář působí vybalancovaným a uvěřitelným dojmem, pokud si odmyslím několik až příliš efektních dialogů, zůstává pod příkrovem skvěle natočených dobrodružně-válečných eskapád koherentní a dojemný příběh ženy-špiónky. Carice van Houten pro mě osobně představuje jeden z obrovských hereckých objevů, protože způsob, jakým táhne osudy Rachel Steinové alias Ellis de Vries je dechberoucí a absolutně elektrizující. Snoubí se v ní kouzlo křehké ženy i lesk romantických femme fatale ze zašlých časů, gloriola krásných špiónek, které lámou mužská srdce i politická tajemství. Verhoeven zcela pochopitelně staví na hlavní hrdince celý film: zranitelnost, intimita, utrpení i erotika vytváří pulzující linii, po které divák kráčí všemi výborně načasovanými zvraty členitého příběhu a rtuťovitými akčními sekvencemi až k finále, ve kterém dost možná překvapí citelný moralizující podtext. U Verhoevena bych ho snad ani neočekával, nicméně způsob, jakým uzavře motiv židovství Rachel, je sice dost možná prvoplánový, přesto působivý.
Uvěřitelně působí i další zásadní žánrový ostrůvek v masivu Verhoevenova filmu – milostné melodrama mezi Rachel a vysokým důstojníkem SS Ludwigem Müntzem. Ožehavá postava „skopčáka s lidskou tváří“ je díky Sebastianu Kochovi ztvárněna bez zbytečné křeče a přehrávání, projde uvěřitelnou katarzí a rozhodně nepůsobí v příběhu nijak nepatřičným a chtěným dojmem. Podobně jako scény, kdy Verhoeven beze všech iluzí líčí poválečnou euforii vítězů, která si v ničem nezadala s ponižováním ze strany gestapa. Právě tady snad nejvíc vyniká jako režisér brutální, nelítostný, přímočarý, schopný vybičovat ponížení hlavní postavy ad absurdum.
Ať se na „Černou knihu“ dívám z jakékoli strany, leží přede mnou film řemeslně bezchybný, napínavý, jímavý, opřený o skvělé postavy, silný příběh a myšlenku sice nijak výraznou, ale přesto působivě ztvárněnou. Někomu možná může vadit Verhoevenovo režijní “normalizování“ a usedlost, občasné hraní na city a na velký efekt, ale já jsem si každou řádku tohoto filmu užil jako už dlouho ne. Je normální, žánrově čistý, konvenční... vynikající. Tak mě maestro tedy konečně strhl.
