Úvodem tohoto článku si schválně zkuste v duchu odpovědět na tyto otázky – nejezdíte na tobogánu, protože máte strach, že do něj Cikáni nacpali žiletky? Nikdy byste si nekoupili fíkovník z OBI, protože je možné, že z něj v noci vylezou smrtelně jedovatí pavouci? Než si sednete v kině, prohlédnete si sedačku, aby tam náhodou nebyla nastražena injekční stříkačka infikována virem AIDS? Na vandru vždy předem zkontrolujete místo na spaní, protože kdyby tam náhodou měli hnízdo škvoři, je zde nebezpečí, že by Vám jeden z nich mohl zalézt do ucha a tam procvaknout ušní bubínek?!
Pokud jste aspoň na jednu z těchto otázek odpověděli „ano“, je kniha „Černá sanitka a jiné děsivé příběhy“ od pražského etnologa Petra Janečka tím pravým ořechovým, co Vám pomůže se s podobnými mýty (ano, již dopředu Vám prozradím, že se skutečně jedná o mýty) vypořádat. Pokud jste podobným bludům nikdy neuvěřili, je to chvályhodné, ale to nikterak nesnižuje atraktivitu této publikace ani pro podobně nedůvěřivé jedince. Na ploše 350 stran autor objasňuje různé „zaručené“ historky typu „bratrancův kamarád má známého a vzdálený švagr jeho babičky prožil tento SKUTEČNÝ příběh…“ a činí tak velice poutavou, jemně ironizující a zábavnou formou, zároveň ovšem vše dokládá na příkladech z historie, či různých částí světa, které se (pro někoho možná překvapivě) do značné míry shodují (například tzv. „AIDS Mary“ – tj. nádherná dívka, se kterou hrdina příběhu protancuje celou noc na diskotéce, skončí s ní v posteli a ráno najde na zrcadle vzkaz psaný rtěnkou: „Vítej do klubu AIDS“). Tím pádem má čtenář možnost vidět, že většina z u nás kolujících báchorek je celosvětově profláknutým „evergreenem“.
V drtivé většině se jedná o pověsti novodobějšího rázu (tzn. od počátku dvacátého století), které se díky víceméně šokujícímu vyznění a možnosti potkat každého z nás (zavražděné studentky na vysokoškolských kolejích, potkaní moč na plechovkách od piva), nebo vtipné pointě (homosexuálové zavádějící si do análního otvoru křečka, prst zavedený do zadnice mrtvoly a následně olíznutý jiný při zkouškách na pitevně) a za podpory všemožných informačních kanálů (dříve zájezdy, dětské tábory, ŠvP, nyní internet a s ním související hromadné maily) dostaly do podvědomí lidí rychlostí blesku. Autor povídky rozdělil do přehledných kategorií, z nichž ty nejzajímavější jistě budou „Vrazi, úchylové a přízraky“ (dozvíme se zde například, jak to bylo se stopařem převážejícím v kufříku pouze rukavice a škrtící strunu), „Nečekané přísady“ (odhalena aféra spermatu v kebabu), „Fauna a flóra“ (proč ukusovat špičku banánů, zda se bát škvorů), „Sex a erotika“ („kámoš co obdělával zvracející holku zezadu, ona se ale přitom posrala, tak se jí pak vyblil na záda“) a pro mé vrstevníky (tzn. ročníky 70-80) jistě bude přínosná kapitola „Na základce a dětském táboře“ (černá sanitka unášející děti, proč se nesmí vyvolávat duch Boženy Němcové, páternoster šrotující lidi, co včas nevystoupili atd.).
Kniha „Černá sanitka a jiné děsivé příběhy“ je velmi přínosným „manuálem“ pro všechny, kteří mají ve svém okolí neúnavné kamarády zásobující okolí „zaručenými a pravdivými“ historkami, které se vždy staly „před několika lety kámošovýmu kámoši“. Myslím, že pokud takovému „lidovému vypravěči“ párkrát ocitujete některé pasáže z této publikace, časem od něj bude klid.
