Co jiného čekat od veteránů melodického punk-rocku než tradici. Možná by někdo u punku čekal buřičské nadšení a bourání konvencí, jenže punk a především punk-rock samotný už o tom dávno není a vrásky na tvářích členů BAD RELIGION navíc jasně prozrazují jak dlouhá byla pouť, kterou skupina za téměř tři desítky let své existence prošla. A tak mají na trochu té konzervativnosti asi právo. Přesto by se chtělo říct, že neztratili svou energii a nadšení ve snaze měnit svět prostřednictvím hudby, že neztratili své ideály. BAD RELIGION však nikdy nebyli radikálními buřiči, své sociálně a politicky zaměřené texty zabalovali do příjemného hudebního pozlátka a bez uzardění se (od desky „Recipe For Hate“) pravidelně umisťují na vysokých pozicích hitparády Billboard, kam je vynesla nejen vlastní píle ale i „zaprodání“ se velkému vydavatelství Atlantic, které ale tehdy neunesl kytarista Brett Gurewitz (majitel Epitaph Records kde BAD RELIGION do té doby vydávali) a kapelu opustil, aby paradoxně vydělával na tehdy velice populárních THE OFFSPRING. Časy se ale mění, Gurewitz už je dávno zase zpátky stejně jako jsou i BAD RELIGION zpátky u Epitaph.
Deska „New Maps Of Hell“ jsou typičtí BAD RELIGION. Chtělo by se říct, že klasický punk-rock už je jen jedna veliká stagnace. Asi ano. Ale v této stojaté vodě jsou BAD RELIGION i nadále dravou a mrštnou rybkou, která sice nemění své návyky, ale ani neklesá do letargické ospalosti kdesi u dna. Stále se nám nabízí dynamická a skočná hudba plná vesele působících vokálních linek a halekavé refrény i sbory stále voní po specifickém kouzlu starých nahrávek, a byť Greg Graffin dávno ztratil nespoutanou energii, která z jeho specifického hlasového projevu dělala válcující uragán, stále je to jeho barva hlasu a frázování, které vytváří skladbám ony veselé, přitom i náladové polohy. BAD RELIGION příliš netlačí na hitovost svých skladeb, ta jako by přicházela jen tak mimoděk, pryč je dávné období nabité hitovkama, přesto jako by se v jistém ohledu objevoval i návrat do časů alb jako „Stranger Than Fiction“, skladby jsou zemité, silně kytarové a navozují spíš atmosféru vesnického bigbítu než šlágru z rádia. Škoda, že ona silová průraznost jako by s přibývajícím časem ochabovala a druhá část alba začíná nudit.
I když se BAD RELIGION snaží o pestrost, střídají tempa, nebojí se ležérně pomalých skladeb ani použít jednoduché sekané vyřvávačky, chtě nechtě se v jejich křečovité snaze držet se svého kopyta projevuje značná šablonovitost, harmonie a postupy jsou hodně typické, gradace a refrény nepřekvapí. Dostáváme tedy především flákotu kvalitně odvedené muziky, se kterou si můžete zacházet po svém, jen jí tak nechat plout pokojem při odpočinkovém polehávání, rozbíjet s ní nudu, otravovat sousedy nebo prostě si jí jen tak užívat. Nebude klást nároky na vaši pozornost a soustředěnost, bude vás prostě jen bavit. O to také skupině vždy šlo. Avšak tím to samozřejmě nekončí. Tou zralou hodnotou jsou pak především texty, ve kterých se BAD RELIGION vždy vyhýbali laciným populistickým heslům a zabalovali své myšlenky do až metaforických přirovnání: „Přistřihněme křídla pokroku, otočme směr, osejme neplodnou půdu zárodkem dokonalosti.“ („Germs Of Perfection”).
BAD RELIGION jsou v podstatě jedněmi z těch, kteří na bouřlivých punkových základech vypracovali model rádiově přívětivé produkce. Jsou těmi, kteří zviditelnili punk-rock, kteří se například spolu se stylově podobných THE BOUNCING SOULS stali onou skálou, na jejímž pevném podkladu vyrostla celá neo-punková vlna. A i když už skupiny typu GREEN DAY většinou tuto vlnu opustili směrem k tradičnější rockové tváři, vděčí právě kapelám jako BAD RELIGION za startovní nakopnutí své kariéry. A pokud to trochu přeženeme, pak vlastně i obráceně vděčí BAD RELIGION celé neo-punkové vlně za to, že k ní poněkud nepatřičně byli zařazováni a dosáhli tak nebývalé popularity. A kruh se uzavírá.
