Má cenu psát, kdo je Aneta Langerová, případně jakouže to vyhrála soutěž? Nebo tady znovu přetřásat ten srdceryvný příběh o bojácném káčátku, které se do roka a do dne stalo slavíkem a v žebříčcích popularity dá na frak i těm nejprofláknutějším jménům naší (pop)scény? Myslím, že ne, a tak se snad jen zastavme u poměrně drastické změny, kterou Aneta prošla nejen co se hudebního směřování týká (o něm koneckonců bude i následující recenze), ale taktéž doprovodné skupiny či pracovního týmu jako celku. Shrnuto jedinou větou - nezůstal snad kámen na kameni, z čehož pochopitelně vyplývá, že i hudbu lze očekávat jinou...
A právem. Už producentské křeslo, možná trochu překvapivě obsazené Janem P. Muchowem, dává tušit změnu, ještě mnohem zásadnější je však zjištění, že „Dotyk“ je deskou autorskou. Aneta se totiž - tu více, onde méně - podepsala pod všech deset skladeb (pod jedenáctkou pak slyšme jedno opakování v akustickém hávu), sama obstarává kytaru či klavír, a ač v její hře těžko hledat nějakou virtuozitu (což potvrdí kupříkladu nenáročná klavírovka „Němá“), o to více je uvěřitelná a tím pádem i sympatická. Slečna Langerová se totiž s novou deskou snaží tak trochu zamotat hlavy dosavadním příznivcům všech těch „Delfínů“ a „Hříšných křídel, těl motýlích“ a to je jen a jen dobře.
Muchow jako producent dodal vkusný zvuk, byť tak trochu éterický, s nepříliš průraznými bubny a na oplátku stál Anetu dvě ztráty. Tou první je téměř naprosté vymizení syté barvy hlasu, která do plné krásy rozkvétá až při intenzivnějším náporu na hlasivky. Nerozumějte mi špatně, deska je jinak nazpívána skvěle, potěší i sympatické drobnosti, jako ponechané „zaškrábání“ v druhém refrénu úvodní „Malé mořské víly“ (z čehož lze dovodit, že se jen tupě nekopírovalo v počítači), ale drtivá většina se nese v nízkých nebo středních polohách, bez potřebného tlaku na pilu. Tímhle si Aneta ovšem příliš neposloužila, neboť právě v plných vyšších polohách má svoji velkou přednost. S tím pak úzce souvisí i ztráta druhá - a sice nedostatek živelnosti. Z CD není problém oblíbit si rozmáchlé smutnění typu „Jiný sen“, jenže svižnější písničku aby jeden pohledal, a tak, byť to byl zřejmě záměr, bude jen hodně těžké udržet dostatečnou pozornost posluchačstva při živých vystoupeních. Oni by nám u toho klidně mohli taky usínat.
Pojďme k písničkám. Nahrávka může, hlavně tedy zpočátku, působit málem až alternativně, je to však jen ta nejsvrchnější slupka pomeranče a pod maskou ze zvuku lze bez problémů i nadále identifikovat v podstatě obyčejné písničky. Od prvotiny se však liší omnoho lepšími texty, a byť je to v podstatě červená knihovna/holčičí deníček, pokud ho někdo takhle vkusně zpracuje, nemám s ním problém. Snad žádný rým či spojení ve člověku nevyvolává nenávistné skřípění zubů, jak se často dělo na „Spoustě andělů“ a dovolíte-li malou odbočku, jak se tomu aktuálně děje kupříkladu na debutovém albu ze stejné soutěže vzešlé Báry Zemanové. A ještě něčím „Dotyk“ převyšuje vše, co nám Aneta doposud stihla nabídnout. Skutečnost, že povede-li se skladba, jako kupříkladu nejhitovější „Malá mořská víla“, skvělé rytmické „Vysoké napětí“, zadumaný „Jiný sen“, akustický „Podzim“ či čistá, až prostinká „Němá“, poslouchá se to moc příjemně. A navíc, ani v těch méně povedených chvílích není tak zle, aby si snad posluchač musel zoufat.
Ze všeho řečeného tedy vyplývá, že ač to vlastně tak velký krok jinam nebyl, nakročila si Aneta velmi statečně. Třeba bude příště ještě razantnější, to děvče totiž má, přes výzor lapeného králíčka, pěkně tvrdou hlavu.
