Jedním z pokusů, jak zvrátit nepříznivý vývoj válečných událostí, který se Říše rozhodla realizovat, bylo zaplavení trhu svých západních protivníků falešným kapitálem a v důsledku nadměrného množství nekrytých bankovek v oběhu zhroucení ekonomiky. Tento plán je znám jako operace Bernhard. V koncentračním táboře Sachsenhausen byla pod dohledem důstojníka SS Bernharda Krügera sestavena skupina židovských odborníků na tisk a pracovalo se zde na falzifikátech libry a amerického dolaru. Údajně zde bylo vyrobeno víc jak 134 miliónů liber a přes bilión dolarů. Dolar se díky zdržovací taktice vězňů nikdy nepodařilo dostat do oběhu, nicméně s falzifikáty libry měla Anglie problémy ještě mnoho let po válce.
A právě o těchto událostech vypráví snímek „Ďáblova dílna“. Hlavní postavou je zde ruský malíř Salmon Sorowitsch, který žije v Berlíně a živí se jako padělatel pasů a hlavně bankovek. Má rád hýřivý život, kasina, ženy a je považován za nejlepšího padělatele své doby. Odpustím si další dějové poznámky, avšak je jasné, že právě tato postava bude pro operaci Bernhard klíčovou. A prostřednictvím očí Sorowitsche nám režisér Stefan Ruzowitzky nabízí pohled na největší padělatelský podnik v dějinách. Děj filmu je postaven na vzpomínkách dosud žijícího Adolfa Burgera, jednoho z vězňů a členů tehdejšího týmu. Postava Sorowitsche jakožto průvodce dějem je vhodně zvolena. Pohled očima člověka, jehož svědomí není nejčistší a jehož hlavním motivem je směs vůle nějak to celé přežít s osobní pýchou, umožňuje lepší pohled na vztah mezi vězni samotnými, na různé povahy a na to, jak se vyrovnávají s okolnostmi, do niž byli vrženi, jak vzdorují, nebo naopak jak moc jsou ochotni ohnou hřbet. Ale na druhou stranu naštěstí nejde o další film na téma „vězeňské drama“. Hlavním cílem snímku je ukázat, jak to asi s tou padělatelskou operací bylo. Film není zbytečně dlouhý a tak na nějaké psychologické rozmazávání nezbývá stopáž. Z tohoto hlediska mi přijde tak akorát vyvážený.
Na samotné zpracování by se nejvíce hodil termín komorní drama. Nečekají nás žádné velké širokoúhlé válečné záběry, vlastně z celé války vidíme pouze to, co viděli vězni – několik nevelkých místností, zablácený dvůr, a jen několik málo exteriérů, většinou spojených s převozem. Jsme ušetřeni i násilných, naturalistických činů, které byly pro koncentrační tábory běžnou součástí, protože tito vězni jsou pro Němce přeci jenom důležití a tak si je drobnými ústupky snaží naklonit. A vědomí vlastní nepostradatelnosti zas dokáží využít charaktery typu Sorowitsche, který je schopen obratně balancovat na hraně toho, kam až se dá zajít. Karl Markovics, představitel Sorowitsche, tuto roli ztvárnil velmi přesvědčivě a díky němu drama nabývá na uvěřitelnosti. Hodně pomohla také kamera, která je vždy v centru dění uprostřed malé místnosti, kde probíhá práce na zdokonalení tisku a ukazuje záběry skrz palandy na spící, zoufající, či jen vzpomínající vězně. A i na velkém plátně máme po celý film pocit stísněnosti. Svým komorním zpracováním a tak trochu dokumentaristicky pojatým ukázáním operace Bernhard „Ďáblova dílna“ nenabízí přímo filmový zážitek, ale určitě jej doporučuji pro shlédnutí, ať už v kině, nebo později až vyjde na DVD.
