Téma vykoupení se ze starých hříchů z mládí či dětství již bylo ve filmu zpracováno nesčetněkrát. Se svým pohledem na věc se rozhodl přijít i režisér Marc Forster, který si k tomu účelu zvolil úkol v podobě zfilmování knižního bestselleru Khaleda Hosseiniho. Příběh dvou afghánských chlapců, které i přes poměrně velikou třídní propast pojilo věrné přátelství, se krátce po svém uvedení stal trhákem a zároveň i jednou z nejprodávanějších knih na trhu v USA. Dojímavé vyprávění si o svoji filmovou podobu vysloveně říkalo a je dobře, že se jeho realizace ujal právě specialista na vkusné dojáky – Marc Forster.
Nerozlučné přátelství?
Afghanistán sedmdesátých let minulého století byl v porovnání s nepříliš radostnou současností poměrně přívětivým místem k životu. Nestálý politický režim se ani zdaleka nevyznačoval takovou represí vůči obyvatelům, jakou předváděli pozdější vládcové Afghanistánu z hnutí Taliban. V kinech běžely americké filmové hity, světský život nebyl svázán absurdními náboženskými dogmaty a nijak omezena nebyla ani tradičná zábava afghánských dětí – prestižní souboje papírových draků. Jejími nadšenými obdivovateli byli i dva malí chlapci z Kábulu. Syn bohatého obchodníka Amir a jeho věrný přítel Hasan, který coby syn sluhy Amirova otce s ním vyrůstal odmala. Nejradostnější den z jejich dosavadního života však naruší brutální událost, při které se Amir zachová jako zbabělec. Od této chvíle už nic není jako dřív. Přátelství chlapců se rozpadá, až jej nadobro přeruší sovětská okupace jejich země. Ten bohatší má štěstí, když se svým otcem prchá do Pákistánu a nakonec i do Spojených států.
Bezstarostné dětství
Právě v první polovině filmu, kdy sledujeme dětství chlapců strávené v jejich rodné zemi je i jeho nesilnější částí. Afghanistán zde není vykreslen ani jako místo naprosto nevhodné k důstojnému životu a na druhou stranu i navzdory vcelku liberálnímu politickému režimu ani jako svobodný ráj na zemi. Je na něj nahlíženo především pohledem dvou malých kluků a jejich snů a toužeb. Ačkoliv alespoň jeden z nich má díky bohatství a postavení svého otce poměrně pohodlný život bez nutnosti konfrontace s každodenní afghánskou bídou, záměr tvůrců sdělit, že bezstarostnost a radost dětství zas tolik nezávisí na zabezpečení hmotnými statky, se podařil velmi přesvědčivě. Vyvrcholením této linie filmu a zároveň i nerozlučného svazku obou hlavních hrdinů je pak obrazově lahůdkově nasnímaný závod v souboji papírových draků. Tato scéna jako by svým technickým pojetím do snímku ani nezapadala, přesto právě ony krásné záběry Kábulu a okolních hor (kvůli napjaté bezpečnosti situaci v hlavním afghánském městě se však točilo v čínské provincii Kashgar) viděné pohledem papírových draků plápolajících vzduchem, jasně sdělují, že život dokáže být krásný i v drsné a nelítostné zemi, jakou Afghanistán vždycky byl a bude. Byla to však jen příliš krásná a krátká epizoda na to, aby mohla mít další pokračování.
Všechno jednou končí
Všechno však definitivně mění sovětská okupace této středoasijské země. Amir se svým otcem, který díky úteku přichází o veškerý majetek, odchází do Ameriky, kde začínají nový život. S kulisami amerického San Francisca jakoby se však zároveň i vytratilo původní kouzlo snímku a ten se tak ve své prostřední části začíná tak trochu potácet na místě. Možná lehce zbytečná dějová linie zobrazující život afghánské menšiny za velkou louží, která se i přes tisíce kilometrů, jenž ji dělí od rodné země, jen těžko vzdává svých tradičních náboženských a společenských zvyků, tříští v úvodu velmi svižně nastolené tempo. Celistvost díla to však naštěstí nijak nenarušuje. A to právě díky možná povrchnímu a idealizovanému, přesto sympaticky nezaujatému pohledu do života krajanské komunity. Afghánští uprchlíci, pokud měli štěstí, našli ve Státech nový a spokojený život, a přesto se jen těžko smiřovali s nutností opustit Afghanistán.
Černobílý pohled trošku škodí
Tvrdé kritice byl pak podroben politický režim v Afghanistánu, který následoval několik let po sovětské okupaci. S fundamentálním hnutím Taliban se do země vrátil i středověký teror a strach. Právě do takto zpustošené země je Amir nucen se po letech vrátit, aby dokázal splatit to, co svému starému příteli dlužil. Těžko soudit, do jaké míry je polarita pohledu tvůrců na toto afghánské období pravdivá. Ti nám realitu země ukazují skrze zničené a zbídačené vesnice, brutální nábožensky motivované exekuce během přestávek fotbalových zápasů (fotbal byl překvapivě jednou z mála lidových zábav povolených Talibanem), či prostřednictvým už trošku za vlasy přitaženého sdělení, že čelní funcionáři hnutí byli zároveň i brutálními pedofily. Jedná se však o jednu z nejsugestivnějších částí snímku a lze ji i přes nepochybně politický podtext (ti dobří versus ti zlí) chápat právě jako kontrast současné reality a kdysi tak krásnému dětství, kdy jediným a nejdůležitějsím cílem bylo během závodu chytit co nejvíce papírových draků svých stejně starých rivalů. Všechno je definitivně pryč a nelze to vrátit zpět.
Mistr sentimentu
Co však Marc Forster zvládá na výtečnou s hvězdičkou, je schopnost ukočírovat srdcervyvné a sentimentální motivy. Styl, jakým nelaciným a nepodbízivým způsobem manipuluje s divákovými city, celý film vysoce vyzdvihují nad kategorii „nadprůměr“. Právě lpění i na drobných detailech a neatakování dívákových citů v prvním plánu tvoří (nejen z tohoto) jeho filmu krásnou podívanou. Když se na rušném pákistánském tržišti převrhne vůz s jablky, přesně takovými, kterými ještě malý Amir házel po svém kamarádovi Hasanovi, právě v momentě, kdy už si jako dospělý čte dopis od něj, jen těžko se lze bránit dojetí. Tentokrát však Forsterovi více než zdatně pomáhá překrásná hudba Alberta Iglesiase, který si za svůj výkon vysloužil i nominaci na letošního Oscara. Organicky propletené orientální motivy s prvky tradiční afghánské lidové hudby v mainstreamově provedených aranžích, dodávají snímku na atmosféře a zároveň jej i přes svůj námět ponechávají v kategorii filmů pro běžného diváka. „Lovec draků“ je i přes nesporné nedostatky a v závěru trošičku nadmíru dávkovaném sentimentu filmem krásným a filmem, který se bude z mysli dostávat velice těžko.
