Změna na postu vokalisty u zavedených metalových formací vždy znamenala krok do neznáma a nejistou sázku, u které lze jen velmi těžko předem říct, zda-li bude skupina v novém složení fungovat. Myslím jak po stránce invence, tak přijetí nedočkavým davem. A týká se to zejména velkých jmen, které už většinou mají pevně daný stylový koncept a širokou fanouškovskou základnu zvyklou na své jisté. A právě k těmto skupinám se i ANTHRAX v období vlastní hudební rekrystalizace ještě stále počítali. Nakonec se obavy z jejich hudebního úpadku k mé velké radosti ukázaly jako liché. Vše tedy začalo v roce 1992, když dostal dlouholetý frontman Joey Belladonna za velmi nevyjasněných okolností od zbytku kapely padáka a nikdo najednou nevěděl, co bude dál. Nakonec ANTHRAX zlanařili výtečného Johna Bushe od právě se rozpadajících ARMORED SAINT, který, jak ukázal čas, do skupiny velmi dobře zapadl a měl výrazný podíl na obměně zvuku a celkového vyznění jejich hudební produkce v průběhu devadesátých let. Nová formace se tedy doslova přes noc, poměrně bezbolestně a plynule, přizpůsobila modernímu hutnému zvuku a úderným riffům, jak tomu chtěla tehdejší doba.
Materiál nazvaný neurčitě „Sound Of White Noise“ (1993) dostal kapelu definitivně do víru devadesátých let, hlavně také díky tomu, že manýra v dřívějších vysokých vokálních partech byla zanechána i s Belladonnou na pospas metalové historii. Do popředí se najednou draly o poznání těžší kytarové riffy plešatého sekýrníka Scotta Iana a Bushův silový hlas, který při troše fantazie připomínal spíše populární kapely hrající pod visačkou grunge, než speedmetalový projev jeho předchůdce. Toto tvrzení John Bush prokazuje zejména v samotném závěru alba („This Is Not An Exit“) napěchovaném spalujícími emocemi, kde zní jako Chris Cornell v počátcích dráhy SOUNDGARDEN. To samé můžu říct o jeho partu v ponuré baladě „Black Lodge“, která se ihned po vydání zapsala do zlatého fondu tvorby ANTHRAX. Šlo totiž o nádhernou nostalgickou píseň s obrovskou dávkou smutku a vnitřní gradace, jakou bylo možné v té době slyšet snad jen od ALICE IN CHAINS. Tím jsem samozřejmě nechtěl říct, že by se John Bush snažil záměrně dostat do hlasových poloh tehdejších hvězd, ale spíše že byl tím nejvhodnějším zpěvákem pro ANTHRAX – všestranným, zkušeným a zároveň velmi moderním.
Za pilotní singl byla velmi správně vybrána chytlavá jízda „Only“ s refrénem, který se dokázal i u dlouholetých příznivců období s Belladonnou velmi rychle uchytit a ještě stačil nalákat nadšence nové. Však to také nebyla jen píseň „Only“, známá mimo jiné také svým řádně vytvrzeným vpádem zbustřených kytar, které si to řítily nočním městem jak pancéřový koráb komiksového hrdiny Batmana, odhodlaného bránit za všech okolností právo, co způsobilo, že ANTHRAX svůj přerod zvládli s bravurou. Moderní kytarové party a zvuky excelují jak v sekanějších a patřičně natlakovaných skladbách „Room For One More“ a „Invisible“, tak stejně silně jako v těch přímočařejších s melodičtějšími vokály – „Packaged Rebellion“. Ani stabilně prvotřídní rytmika Charlie Benante, Frank Bello nezůstávala stranou a zde více než kdy předtím představovala spolehlivou součást makající ve prospěch maximálně naloženého stroje.
O větší bohatosti celku, který měl ve studiu na starosti Dave Jerden, svědčil i fakt, že skupina počala častěji využívat zdvojených vokálů a různých doplňujících hlasů, za kterými stál zejména jejich neurvale řvoucí šéf Scott Ian. Zřejmě nejpatrnější je to v skladbě „Burst“, kde John Bush v rychlém tempu sloku odfrázuje a v refrénu naopak melodicky zpívá, aby se zezadu neustále nechával buzerovat zdravě nasraným skinheadem. Dle mého názoru tak album „Sound Of White Noise“ (1993) představuje tikající nálož energie, přelomový zásek a už nikdy nepřekonaný start Johna Bushe v řadách ANTHRAX a samozřejmě celkově jedno z jejich nejlepších alb.
