Jedna věc se Stallonemu musí nechat, je férový vůči divákům. Už od začátku říkal, že jak „Rocky“, tak „Rambo“ jsou série, které samy o sobě slušně nesly a jejich pokračování je tak hlavně finančně motivováno. A jak čísla potvrzují, tah to byl dobrý. Ostatně kult obou filmů je silnější než zdravá úvaha, zda jejich shlédnutí stojí vůbec za to. A tak napůl ze zvědavosti, napůl ze sentimentu se člověk nakonec vyskytnul v kině, kde promítají „Ramba IV“. Že šlo už od počátku o filmy žánru pokleslého není třeba zdůrazňovat, přesto z té spousty akčních filmů, které vyprodukovala hlavně osmdesátá léta, se právě „Rambo“ stal jedním z nejvýraznějších „produktů“ (vzpomeňte na ty spousty replik Rambo-nože na vietnamských tržištích) a osudy Johna Ramba se bezpochyby dostaly do béčkové síně slávy. Poslední díl pak na svět přišel celkem nedávno, když Stalone zjistil, že jeho pravý hák i v šedesáti letech má razanci jako za mlada, zbývalo ukázat, že se sám ještě dokáže postavit nepřátelské divizi. Najití vhodné „peklo“ bylo v době natáčení celkem snadné.
Snad mi bude prominuto drobné historické pozastavení. První díl této série, „Rambo: První krev“, nebyl vůbec až takový akční nesmysl, jako jeho následovníci. V podstatě byl jedním z více filmů zabývajícími se tématikou vztahu společnosti k vietnamským válečným veteránům. Druhý díl se držel podobného scénáře jako Norrisova série „Missing In Action“, tj. kdesi v džungli je pár zajatců a jeden super voják je jde vysvobodit. O nějaké hlubší myšlence už v tomto pokračování nemohla být ani řeč. „Rambo III“ by se dal považovat za jeden z vrcholů akčních filmů osmdesátých let, těžil z nekonečného konfliktu v Afgánistánu a definice jsoucna byla: „co Rambo nemůže zničit, to není“. Podobnou ulítlost předvedl už asi jenom Arnold se svým vyloděním z gumového člunu a následném vystřílení celého ostrova.
Proč zrovna Stallone zvolil Barmu není moc těžké uhádnout. Doba studené války je už pryč (alespoň politicky je už její téma neaktuální), a tak bylo třeba se poohlédnout jinde a dát to do souladu s možným výskytem Johna Ramba žijícího mezi prostým lidem. Konflikt v Barmě přišel vhod a současně nehrozilo, že se proti filmu zvedne masivnější politická nevole (záchrana rukojmích z Čečenska, nebo nedej Alláh z blízkého východu by asi tak snadno neprošla). Děj sám o sobě je v podstatě ten samý jako v předchozích dvou dílech, jen tentokrát místo starého důstojníka má podstatný vliv mladá misionářka. Naštěstí si Rambo stále vystačí s několika větami typu „Fuck the word!“, a třebaže trochu zestárnul, nijak se nezměnil a tvářit se dostatečně tvrďácky také ještě dokáže. Co se základního kamene akčního filmu týče, tj. akce, je v novém Rambovi vše jak má být. Děj je sice hloupoučký, ale gradace napětí, jaké se ve filmu dočkáme, je prvotřídní. Od prvních přestřelek vše nevyhnutelně směřuje k masivnímu krveprolití. Scénář jako z osmdesátých let, až na jednu věc: naturalismus.
Jedna věc je tedy na novém dílu zarážející a odlišná od dílů předchozích a tou je míra zobrazovaného násilí. Rambo 1-3 byl v klasickém stylu - mrtvý padá v jednom kuse k zemi. Díl čtvrtý je o tom, kolik kusů na zem dopadne. Stallone jde s dobou. Pozorně sledoval kam až pokročila míra toho, co vše lze ukázat a drží se v pelotonu. Čistý průstřel s cákancem ze zad je nuda, lepší je, když ze zad zbude jen pár rudých chuchvalců a do stran letící končetiny. Nedokážu přesně říct, jaká je balistika částí těla zasaženého těžkým kulometem, ale podle tohoto filmu to vypadá asi jako když se rozkopne shnilé jablko. Stejně tak systematické vyvražďování civilního obyvatelstva barmskými vojáky je provedeno s takovým důrazem na detail a natolik nevybíravě, až se tají dech. Především pak závěrečná přestřelka budí otázku, zda bylo účelem natočit akční film, nebo 100+1 variací na fragmentaci křehkého lidského těla. Hnus velebnosti. Ale dnešní divák je otrlý, dnešní divák to chce a jinak než posouváním oné hranice dál a dál asi zaujmout nelze. Akční filmy jsme zvyklí brát jako oddechovou záležitost, ale „Rambo IV“ příliš oddechový není. Gradace napětí současně s narůstající brutalitou na plátně, která přechází v krvavé orgie, jej přeci jenom řadí trochu mimo běžný průměr. Ale kdo ví, třeba za deset dvacet let se ona hranice posune ještě dál (kam ještě?) a „Rambo: Do pekla a zpět“ nám přijde jako pohodový akční film.
