Paul Thomas Anderson natočil strhující portrét muže, pro kterého se ropa stala takovou posedlostí, že v ní přeměnil svou duši. Sondu do času, kdy se ve vyprahlých pláních amerického jihu rodilo černé svědomí moderní doby, kdy se idea zisku a víry přes svou zdánlivou protikladnost slévaly v obludné jedno. Mamon jako Třetí zjevení. Zarputilá misantropie, manipulace, citová prázdnota, sebedestrukce – Paul Thomas Anderson jde až na krev.
1911: svojský naftař Daniel Plainview přichází do vesničky Little Boston. Tuší, že pod nohama jižanských samorostů leží hotový poklad, moře nafty. Skupuje půdu, vypaluje rybník konkurentům a začíná vrtat. Zdá se, že nic nestojí mezi drsným podnikatelem a kýženým úspěchem. Plainview se jeví být ztělesněním amerického snu, je cílevědomý, úspěšný, sebevědomý, zarputilý a na obchodní schůzky s sebou vodí domnělého syna a dědice. Rodina je víc než zisk, rodina je na prvním místě. Člověk znamená víc než profit. Co ale skutečně dříme v nitru Daniela, co ho žene kupředu? A co skrývají lidé v jeho okolí? To odhaluje na ploše sto padesáti minut Paul Thomas Anderson, muž, který ve svých třiceti osmi letech dosáhl tam, kam se valná většina filmařů nemá absolutně šanci dohrabat.
Bůh, nebo ropa?
„Až na krev“ je americká epopej, která však ideál snu o úspěchu nevytváří, nýbrž je rozprašuje do malých zrnek soukromého dramatu a studie rozkladu člověka i ideálů. Na jedné straně cílevědomá racionalita Daniela Plainviewa, který přišel připravit zemi o její bohatství, na druhé straně zdánlivě pokorná jižanská tradice a iracionalita víry obyvatel Little Bostonu. Může se zdát, že film bude právě o střetu dvou principů, nového a starého světa, ale démonická postava pastora Eli Sundaye už od počátku naznačuje, že náboženství není hodnota, kterou by film jakkoli idylizoval. Mladý fanatik, jehož oči už od samého počátku varují svou hranou pokorou, představuje to nejhorší, co víra může nabídnout. Jeho Církev třetího zjevení je církví manipulace, přetvářky a falešných hodnot. Bůh představuje jen prázdný pojem v egoistický „performancích“ Eliho, které místní obyvatelé a posléze i Danielovi vrtaři sledují s posvátnou úctou. Víra jako nekonečný podvod, Bůh jako přetvářka...
Nabídne tedy nějakou hodnotu alespoň vrtař Plainview? Jedná se přeci o muže s jasným ideálem, o muže, který ctí hodnoty... Alespoň tak se jeví v první části filmu, jako milující a pozorný otec, muž tvrdý, ale cituplný. Zlom nastane, když se na prahu úspěchu střetne s Elim, který jakoby pro něj ztělesnil všechny problémy a nástrahy. Na littlebostonském vrtu zemře muž, Danielův syn při explozi plynu ohluchne. Plainview se náhle stává tím, čím byl možná v nitru od samého počátku, člověkem, který se pro trochu zisku byl ochotný plazit skrz pustinu s přeraženou nohou (jak nám PTA předvádí v expozici). Zarputilost se mění posedlost, cílevědomost v naprostou misantropii. Postava Plainviewa je na dřeň obnažené ztělesnění fanatismu a zloby, přetvářky a bezcitnosti. Čistá tvář muže v klobouku se mění v ropou umolousanou karikaturu člověka, který se vzdá všeho v honbou za ziskem. Ten v závěru už není žádným cílem, ale jen prázdným pojmem, ciferným vyjádřením sebedestrukce, nepřekonatelnou nicotou. Ze vztahu k synovi se stane jen efektní vnějškové gesto, jehož marnost symbolicky zesiluje nemožnost komunikace obou jedinců. Duše Daniela Plainviewa se stává ropou. Když v touze po posledním kousku volné země přijímá Boha a vyřvává své oprávněné pokání, pod vousy nakonec pronese: „A mám svůj ropovod.“
Černá barva krve
Paul Thomas Anderson napsal a natočil film, v němž není jediný záběr navíc a v němž má všechno svůj přesně zvážený účel. Profesorsky zvládnutá forma a naprosto nekompromisní zaměření k podstatě se v dnešní kinematografii v takto čisté formě nevidí. Pojetí záběrů a jejich estetická vybroušenost mi připomněly Kubrickův opus „2001: Vesmírná odyssea“, důraz na epickou šíři zase zavání velkými divokozápadními eposy Sergia Leoneho. Váha filmu neleží ve zkratce, ale naopak v úplnosti. Práce PTAova dvorního kameramana George Elswita ztělesňuje to, co je ve filmu epické – štědře pojaté celky, nádherné výtvarné kompozice, ve kterých jakoby se čas zastavil, fantasticky rytmizované „akční“ prvky. To vše ještě podtrhuje soundtrack Johnny Greenwooda, jehož psychedelické a drásavé motivy zvýrazňují, že barvou filmu „Až na krev“ není rudá, ale černá.
Výpovědní hodnota neleží v čitelných symbolech či jasných slovech, nýbrž pod povrchem dění. Fantastický herecký výkon Daniela Day Lewise vychází zevnitř, z mlčení, jeho Plainview skrblí slovy, přesto divák může přesně stopovat jeho vyprazdňování a rostoucí nenávist ke všemu. Naprosto prožitý výkon, kde se hranice hry nedají ani rozeznat. Paul Dano, pro mě jméno doposud neznámé, svou studií náboženského fanatismu zdatně sekunduje. Eli je charismatický člověk, úlisný, záludný a vnitřně odpudivý. Jejich střet záhy přestává být střetem ideálů a stává se cynickou symbiózou neslučitelného, bezmeznou posedlostí maskami. PTA tak na jednu stranu natočil fantastické komorní drama, na druhou stranu lze jeho snímek vnímat jako černou metaforu moderní doby, výpravu ke kořenům dneška. Byla to zkušenost, po které bych rád vysprchoval ze vší temné špíny... Ale ta mi zalezla za nehty a nepůjde už nikdy smýt. Pokud existuje ve filmu pojem veledílo, „Až na krev“ je jeho ztělesněním.
