Lze nějak přesně určit hranici, za níž už má metalový umělec, lhostejno zda zpěvák, kytarista či bubeník, právo vydávat sólová alba? Jsou dány nějaké podmínky počtu nahrávek, po nichž daný jedinec může zahořet touhou prosadit se po své vlastní ose a leskem svého jména dát (alespoň na chvíli) zapomenout lesku jména svých původních či většinou stále ještě právoplatných zaměstnavatelů? Asi se všichni shodneme, že nic takového neexistuje a že možnost vydávat podobná alba je prostě a jednoduše zařízena v duchu demokratického pravidla „co kdo snese“.
Co snese Warrel Dane je tudíž otázka, která se vám chtě nechtě vloudí na mysl, jakmile se dostanete k „Praises To The War Machine“, tedy úplně nejprvnějšímu hmotnému projevu zpěvákovy sólové zralosti. Figuru jeho velikosti (extravagantní piercing v nosní přepážce nevyjímaje) jsem si sice až doposud tak nějak nedokázal představit jinak – tedy ani sólově – než v NEVERMORE, nicméně srovnám-li si její výrazné hlasové přednosti, táhnoucí se už od dob SANCTUARY, musím připustit svou krátkozrakost. Warrel Dane rozhodně má všechny předpoklady pro to, aby poškádlil štěstěnu stojíce výhradně na vlastních nohou, o tom nemůže být pochyb.
Parťáky si k tomu ostatně také nevybral nejhorší (Matt Wicklund (ex-HIMSA), Peter Wichers (ex-
SOILWORK) a Dirk Verbeuren (SOILWORK)), pročež dvanáctiskladbový výsledek jejich spolupráce by měl představovat skutečný bonbónek. Ale je také doopravdy sladké všechno, co se zdá být sladkostí? V Daneově případě spíše ano. V první (a jak záhy zjistíme i poslední) řadě se zde samozřejmě nabízí srovnání s NEVERMORE, jejichž duch je bez nějaké větší zástěrky logicky k zaslechnutí ve všech řádcích o stupeň pomalejšího „Praises To The War“. Některá z míst, v nichž je pak Dane spolu se svým charismatickým vokálem zcela přirozeně nejbližší svému mateřskému spolku („When We Pray“, „Messenger“, „Obey“ nebo „The Day The Rats Went To War“), jsou nakonec podle všeho nejlákavějšími okamžiky celého alba. Nechybí jim pevné riffové rámování, nechybí jim nosný melodický okamžik, a nechybí jim ani jakási celkově odlehčenější, nikoliv až ve spáncích bolestivě pulsující atmosféra, přesně ukazující rozdíl, který musel Warrel Dane přejít na cestě z domácí power metalové stáje až k svému, spíše než co jiného, sólovému „hevíku“. A ať už je to nošení dříví do lesa nebo ne, musíme v takových skladbách vidět kvalitu, na které je „Praises To The War“ postaveno. Všude jinde, kde se důraz klade spíše na procítěné, téměř baladické podání („Let You Down“, „August“, „Your Chosen Misery“ nebo „Brother“), je pak situace o něco málo složitější, neboť ne vždy se Danemu podaří být tak přirozeným a uvěřitelným, jako v dříve zmíněných kompozicích. Možná to bude snahou o komerčnější vyznění (z takové „Brother“ to kupříkladu čouhá na míle daleko), nicméně faktem zůstává, že tady zkrátka Danemu výsledný efekt tak trochu prásknul dveřmi před nosem.
Bylo by to ostatně minimálně podezřelé, kdybychom nad „Praises To The War Machine“ (mimochodem s krásně vymyšleným a zpracovaným obalem) nenarazili ani na stín pochybností. Se stejnou bezelstností, s jakou na něm jeho autor čerpá z letitých zkušeností ve svém hlavním pracovním úvazku u NEVERMORE, se totiž dopouští i rutinního náhledu na věc, což prostě musí být někde poznat. A třebaže je to z části maskováno i dvěma cover verzemi (excelentní „Lucretia My Reflection“ THE SISTERS OF MERCY a naproti ní kapku nezáživná „Patterns“ Paula Simona), není zkrátka možno nevidět, že tohle album je nakonec úplně přesně takové, jaké byste si ho představili, kdyby vám někdo řekl, že ho natočil Warrel Dane.
