Hlubina podruhé a Hlubina potřetí. Nejen druhý díl „Lživá zrcadla“ z roku 1999 nám totiž společnými silami nabízí Trifid a Argo v jedné knize, nýbrž i pokračování třetí (a zřejmě i závěrečné) „Průzračné vitráže“ z roku 2002, které autor původně zveřejňoval na internetu a nechal ovlivňovat čtenáři (včetně dvou různých zakončení) a které svým rozsahem odpovídá spíše výživnější povídce.
Deeptown - město uvnitř Hlubiny. Kdo něco znamená, žije v něm, nebo tam má alespoň budovu, zastoupení, dům. Jeho hlavní předností je svoboda - každý smí, co hrdlo ráčí. A smrtí je tu na tisíc, ale jen těch počítačových. Jednoduché jak facka, stačí reload/restart a jedeme znovu. Jenomže se všechno zamotalo a na scéně se objevily zbraně třetí generace. Ty, které umí zabít nejen ve vymyšleném světě za obrazovkou, ty, které dokážou pohřbít celou Virtualitu. Nebo vám by se chtělo denně připojovat do světa, kde kulka poblázněného výrostka pošle spolehlivě všechna vaše těla na pravdu Boží?
Sergej Lukjaněnko, jak se už pro něj stalo typické, málokdy opouští příběh s jednou knihou. A je mistrem návratů, což bez problémů demonstruje i nyní. Jsme zpátky u divera Leonida, jenže svět už není takový, jakým byl dřív. Diverům totiž odzvonilo. Zastaralé modemy nahradily optické kabely, zvýšila se stabilita sítí a lidé najednou přestali potřebovat plavce/záchranáře, kteří jsou schopni vytáhnout vás ven, když už to sami nezvládnete. Timer je přímo v Hlubině, diveři už nevidí díry v programech. Prostě doba se změnila a plavci už nemají schopnosti, nejsou nikomu užiteční.
Přemohli jsme ospalost a šli dál, až jsme dospěli k tupé únavě.
Leonid se teď živí jako nosič předmětů. Nač nosiče ve virtuální realitě, ptáte se jistě, ale Hlubina funguje podle reálu. Co znáte, co jste okusili, viděli, osahali, to už vaše podvědomí spolehlivě dotvoří. A bylo by přece nevkusné, vytvarovat uprostřed místnosti klavír z ničeho. Jen ať ho pěkně donese svalnatý stěhovák až doprostřed vymyšleného obýváku. A právě při této činnosti, s Deep-psychózou a rozháraným osobním životem (dva roky po již známých událostech) našeho divera zastihuje novinka o „dvojí“ smrti. Kulka v Hlubině, zástava srdce v reálu? Jed ve snění a udušení za počítačem? Dejte mi pokoj! Zbývá buď navždy odejít, separovat se nebo bojovat. Kdo z vás někdy propadl hernímu šílenství, kdy nad ránem překvapeně zírá na rodící se den s myšlenkou, kam jen zmizel všechen ten čas, ví moc dobře, jak těžké je odejít, odtrhnout se. Posunuli jsme se k multiplayeru, k DVD, nakupování herních zbraní za reálné peníze a k reálné smrti, návyky jsou ale pořád stejné, a tak diver Ljoňa s novými i starými přáteli, nepřáteli, spoluhráči i protivníky pochopitelně zůstávají a zahrají si hodně nebezpečnou hru s trochu očekávaným koncem. Víc neprozradím...
Snad ještě, člověk se může cítit jako vlkodav, i když běhá jen v noci po zahrádce. Nesmí ale vidět plot. Když do něj narazí, iluze je pryč. Pak je třeba podívat se, co je dál, za ohradou. A je jedno, jestli jsou plaňky z tvrdého dřeva, nebo jen uvnitř vaší hlavy. Hlubina nám dospěla, čas dovádění je pryč, není možné věčně jen pobíhat a hrát si hry na vojáčky. Lukjaněnko to ví, vy to budete vědět také.
