Asi by jste v historii americké metalové produkce jen stěží našli kapelu, která by svým životním stylem více naplňovala staré známé heslo o sexu, drogách a rock´n´rollu, než právě MÖTLEY CRÜE. Jedna z nejkontroverznějších formací rockové historie totiž prožívala celá osmdesátá léta jako dlouhé období oslnivé slávy (mnohokrát o této době mluví jako o jednom dlouhém mejdanu).Většina z vás má tyto frajírky zafixované až z doby, kdy se o nich občas psalo jenom díky bulváru, který k nám proudil z Ameriky, což samozřejmě převážně vůbec nesouviselo s hudební produkcí. Dnes jsou MÖTLEY CRÜE zpět v původní sestavě a s novým albem „Saints Of Los Angeles“ vystupují v pozici headlinerů na vlastním festivalu (CRÜEFEST 2008). Přestože jsou neustále mnohými strháváni, jedno je jasné - zanechali po sobě mnoho skvělých písní a slavili s nimy obrovské úspěchy. Vždyť která z mladších rockových kapel může říct, že prodala celosvětově přes čtyřicet milionů alb? Odpověď je jasná – takových je opravdu, ale opravdu velmi málo. Zde je tedy letmý profil jejich dráhou.
Takže pěkně popořadě. Spojené státy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebylo zrovna místo rockové hudbě nakloněné. Všude totiž úřadoval umírněný střední proud a líbivé klávesami podbarvené skladby od kníratých chlápků s ofinkou, kteří už ví, co je v životě podstatné. Prostě nuda jako svině, chápete? Skoro jedinou pořádnou hardrockovou kapelou tam tehdy byli VAN HALEN, protože drogami na kusy ubití AEROSMITH už měli dávno po léčebnách starosti sami se sebou, KISS (jeden z inspiračních zdrojů právě pro MÖTLEY CRÜE) začali tíhnout k diskotékám (jednoduše jim z té slávy hráblo) a CHEAP TRICKS nikdy nezískali takovou sílu, jako všechny tři výše zmíněné kapely. Takže je vám tedy jasné, jaký hlad tam musel být po jednoduché a divoké rockové hudbě? Zvlášť když na Ostrovech hořely plameny nové vlny britského heavy metalu a naproti tomu v amerických rádiích zněly maximálně sladby typu „Urgent“ od FOREIGNER a „Eye Of The Tiger“ z Rockyho trojky. A právě do této nudné doby vlítli MÖTLEY CRÜE coby čtveřice hlasitých pouličních grázlů v kůži, co si tupírujou vlasy podle vzoru jednoho z nejkontroverznějších kytarových střelců sedmdesátých let - Johnyho Thunderse z NEW YORK DOLLS. Nikoho ani moc nevyvedlo z míry, že se v jejich případě velmi brzy dostavil úspěch. MÖTLEY CRÜE byli mladí, dobře vypadající, energičtí a hlavně se prezentovali hudbou, která zhruba již rok zvedala adrenalin v klubech západního Hollywoodu. Je jisté, že po čemkoliv obscénním vždy hladová Amerika jim to všechno zbaštila i s navijákem. Kdo by však v té době (1981) řekl, že MÖTLEY CRÜE rozpoutají hnutí, které přečká celou dekádu?
Vše začalo, když se dvaadvacetiletý baskytarista v Kalifornii zavedených LONDON - Frank Farrano (Nikki Sixx) dal dohromady s hlučným osmnáctiletým čahounem s řeckými kořeny Thomasem Lee Bassem (Tommy Lee), který velmi dobře ovládal bicí. Cíl byl jasný – postavit velkou rock´n´rollovou kapelu zaměřenou na živé hraní a nekompromisní show. V jedné lokální kapele (HARD CANDY) brzy nalezli i svého budoucího frontmana Vincenta Neila Whartona (Vince Neil), kterému v té době ještě nebylo dvacet. A na kvartet kapelu záhy doplnil démonický kytarista Bob Deal (Mick Mars), jehož inzerát objevili v tamějším hudebním plátku. Bob Deal byl o mnoho zkušenějším hráčem než všichni ostatní v kapele. Dokonce měl zkušenosti z mnoha starých hardrockových formací počátku sedmdesátých let (WHITE HORSE). Na jeho hře (zvláště na sólech) bylo bluesové zaměření vždycky znát. Během prvního roku si upevnili pozici největší rockové naděje v Los Angeles, a tak smlouva s vydavatelstvím (nejdříve Leathür později Electra Records) přišla velmi rychle.
Too Fast For Love (1981)
Pro celé sleazy rockové hnutí osmdesátých let zcela zásadní počin, který v sobě spojil mladickou frackovitost s hédonistickým šarmem. Jedenáct jako břitva ostrých kytarových skladeb plných sexu a krve. Jedenáct skladeb stojících na pomezí heavy metalu a rock'n'rollu. Jedenáct skladeb plných nadšení a prostých sebemenšího kalkulu. MÖTLEY CRÜE doslova resuscitovali hudbu, kterou pár let před nimi postavili na piedestal KISS a zmodernizovali ji pro novou dekádu. Zvýšili její drive, syrovost a tak nějak celkově přitvrdili (i v textech). Vesmírné nebo art rockové kolaborace totiž už nikoho nezajímaly, hrálo se pro rockovou mládež odkojenou na motorkách a holky co nedělaj drahoty. Album obsahuje materiál, který vznikal průběžně během prvního roku existence a je výhradně autorským dílem Nikkiho Sixxe. Nejznámější skladbou je pochopitelně pilotní singl „Live Wire“ a dále pak koncertní tutovky „Take Me To The Top“ a „Piece Of Your Action“. Mým favoritem je však kromě nich i ostré lízátko „Starry Eyes“.
(9/10)
Shout At The Devil (1983)
Prakticky nahrávka, díky níž MÖTLEY CRÜE vylítli mezi nejslavnější rockové kapely tehdejší doby. Multimilionové prodeje a vystupování na nejprestižnějších festivalech jsou toho náležitým důkazem. Post-apokalyptická a komiksová image byla dohnána do krajnosti. „Shout At The Devil“ je více producentsky ošetřené a různorodější než debut, ale na druhou stranu méně energické. Obsahuje jak skladby, které osobně považuji za vůbec jejich nejlepší – „Looks That Kill“, „Red Hot“ a „Too Young To Fall In Love“, tak i několik zbytečných vycpávek (viz.umístění beatlesáckého coveru „Helter Skelter“ v hodně metalové podobě). Do dnešních dnů z něho hrají na koncertech titulní song „Shout At The Devil“. Závěrečná „Danger“ je pak prvním autorským zápisem kytaristy Micka Marse. MÖTLEY CRÜE se stávají miláčky amerických děvčat (zejména dva mlaďasové Vince Neil a Tommy Lee) a rozjíždějí tehdy zdánlivě nekonečný mejdan. Do života některých členů vstupují tvrdé drogy (Nikki Sixx/ Tommy Lee), do života všech pak alkohol.
(8/10)
Vystřízlivění Vince Neila přichází, když na vánoce 1984 nabourá opilý ve svém zánovním Ferrari. Vedle něho totiž umírá spolujezdec - bubeník HANOI ROCKS Nicholas „Razzle“ Dingley. Neil jen díky právníkům odchází od soudu s podmínkou a povinností přednášet na středních školách o škodlivosti alkoholu. Když se po nějaké době vrací mezi své kumpány, nachází Terror Twins (Nikki Sixx / Tommy Lee) v drogovém rauši. V následujících čtyřech letech si kapela díky své aroganci, hýření a všem povrchnostem získává pověst zlých fracků, kterým neni nic svaté. Jde se nahrávat třetí album, které je celé věnované zesnulému Razzleovi. Bohužel bude jednoznačně nejslabší z celé první éry MÖTLEY CRÜE.
Theatre Of Pain (1985)
Všechno co fungovalo a pohánělo předešlá díla, zde nenacházím. Skladby až na několik málo výjimek postrádají nápad a tak nějak přešlapují na místě. Zjevné bylo ubrání na hlasitosti a metalových vlivech, naopak do popředí jde mírný nádech pouličního blues. V mírné obměně stylu však úpadek kvality nevězel. Přijde mi, že „Theatre Of Pain“ bylo nahráno pouze proto, že jeho vznik byl podmíněn letitou smlouvou a že v době nahrávání byli MÖTLEY CRÜE tak mimo a za vodou, že jim zkrátka na výsledku moc nezáleželo. Neskutečně hřídký zvuk kytar a plytká forma skladeb znamenala obrovské rozčarování. Kritika album rozcupovala, ale fanynky si ničeho nevšimly, takže mejdan mohl pokračovat. Kožené obleky z minulosti vysřídaly pestré cirkusácké látky, černě podmalované oči pak lehké šminky. Zpět k hudbě. Nejlepší skladby? Zřejmě „Louder Than Hell“, která jako jediná drží starou fazónu a pak ještě riffové "Tonight" a „Fight For Your Rights“. Album však obsahuje první velký megahit – baladu „Home Sweet Home“. Povedl se i cover „Smokin´ In The Boys Room“ od CHEAP TRICKS. To bylo však naprosto všechno. Drogové peklo Terror Twins se nacházelo v plném proudu, koncerty však probíhají v největších amerických arénách.
(5/10)
