V loňském roce koncertně prověřený comeback bostonských rockerů z EXTREME doznal pravého smyslu až v těchto dnech. Této pozoruhodné partě, sdružené okolo charismatického pěvce Garyho Cherona a kytarového hrdiny s portugalskými kořeny Nuna Bettencourta, totiž právě nyní vychází páté řadové album. První po dlouhých třinácti letech. V sestavě je znovu také baskytarista Pat Badger, který byl součástí EXTREME (stejně jako dva výše zmínění borci) od samých počátků a tedy zažil i slavné období počátku devadesátých let, kdy kapela dobývala po obou stranách Atlantiku veškeré rockové hitparády. Na kvartet tyto tři zkušené harcovníky doplňuje nový bubeník Kevin Figueiredo.
Přes všechny jejich úspěchy eviduji EXTREME jako skupinu poměrně nevypočitatelnou, protože jak 
jednoznačně a uhlazeně působí ve svých největších hitech (např. „More Than Words“), tak zábavná a nepředvídatelná je na ostatním materiálu. Tím myslím na každém z jejích dosavadních alb. Mimochodem znamenitých alb. Když tak o tom přemýšlím, tak zrovna EXTREME patřili ve své době k vyjímkám, které vždy přizpůsobovaly různě stylově orientovanou muziku svému rockovému výrazu s naprostou přirozeností a noblesou. EXTREME nikdy nedbali na to, co zrovna letí, na prvním místě byla v jejich případě hudba. Zatímco výtečná a dosud nepřekonatelná dvojka „Pornograffitti“ (1990) ještě trochu pokračovala v hair metalovém duchu bezejmenného debutu (jen s tím rozdílem, že si skupina dovolila více experimentovat s tehdy moderním funkem, dechovými nástroji, ale i rozjetými kabaretními šlágry - jednou dokonce došlo na skutečný swing, ale to už k nim tak nějak patří), tak koncepční trojka „III Sides To Every Story“ (1992) byla ovlivněna odkazem progresivních sedmdesátých let a britskými QUEEN, což stvrzovala umělečtější nástrojová složka. Bohatá orchestrace - smyčce, klavír - komorní balady, všestraná kytara - skladbová různorodost, ale nad vším znovu vyčníval silně rytmizovaný funk rock. Jejich poslední album před rozpadem „Waiting For The Punchline“ (1995) je však znovu vrátilo na zem. V případě této desky šlo totiž o syrový moderní hard rock, poplatný době svého vzniku. „Saudades de Rock“ (2008) nicméně působí hodně rekapitulačním dojmem, takže EXTREME vlastně ihned identifikujete. Nejenom že navazuje na zemitý styl z „Waiting For The Punchline“, ale navíc předvede i mnohé s čím se okázale chlubilo „III Sides To Every Story“ (syrovějším částem této nahrávky je letošní novinka zřejmě nejblíž). Jde tedy o hodně různorodý materiál, jehož hlavním mottem je oslovit někdejší fanoušky EXTREME, a to nejlépe ze všech fází kariéry skupiny.
Album začne poměrně rázně a tak „Star“ představuje typický song na úvod, který se v refrénu spolu s Cheroneho falzetem hrdě vzpíná vysoko k nebi. Následují dvě zemitější skladby - „Comfortably Dumb“ a „Learn To Love“, které kromě svého hitového potenciálu a lehkého grunge odéru útočí syrovými riffy, takže budí dojem návratu k albu „Waiting For The Punchline“. Ono by se vlastně dalo říct, že album přibližně navazuje na tvorbu těsně před rozpadem skupiny, jenže jde o pestrou rockovou kolekci, která nemá pevně danou stylovou formu. To potvrdí hned následující ďábelské rockabilly „Take Us Alive“, které je z úplně jiného soudku než všechny předešlé songy. Nuno Bettancourt měl prostě vždy co nabízet, a tak i zde dokazuje, že je dokonalým prototypem všestraného virtuóza, který hraje na kytaru bez stylových bariér a je schopen působit mistrovsky a sebejistě v jakémkoliv hudebním ranku. Jedním z vrcholů je frackovsky rozjetá „Run“, která nabídne hopsavý funky groove a může tak okamžitě doprovázet tanec mokrých pestrobarevných triček kdesi na párty. Inspirace albem „Pornograffitti“ je zde víc než jasná. Tím druhým nejsvětlejším okamžikem je orchestrální skvost „Ghost“, začínající jemnými klavírními tóny, který později vyroste v rozmáchlou suitu plnou smyčců, a logicky tak navodí vzpomínky na „III Sides To Every Story“. Přestože se v komorních baladách jako „Interface“ a „Peace“ blýskne Gary Cherone, musím přiznat, že je to v druhé jmenované trochu ospalá a uplakaná nuda. Cherone totiž předvede úplně nejlepší výkon v bluesové suitě „Last Hour“, což je jeho osudová pětiminutovka - procítěná, nostalgická, skutečná. Gary potvrzuje, že za ta léta neztratil absolutně nic ze svého fantastického hlasu. Mezi slabší věci naopak řadím tuctové funky „Slide“, ale i vzpomínku na éru Jimmyho Hendrixe „King Of The Ladies“, což je v podání EXTREME takový, řekněme progresivní (tím myslím samozřejmě hlavně díky hře Nuna Bettencourta) LENNY KRAVITZ.
Jak to tedy shrnout? EXTREME nahráli skutečně kvalitní album, které dokonale rekapituluje stěžejní fáze jejich dřívější kariéry. Potencionálních hitů je zde méně než v minulosti, ale i tak je to silná a vyrovnaná deska. Zhruba kvalit „Waiting For The Punchline“ bylo dosaženo, ale díla „Pornograffitti“a „III Sides To Every Story“ zůstala dle očekávání nedobyta. Mě to od nich prostě letos stačí.
