Máme-li se ještě vrátit k tomu nejzajímavějšímu, co loňský rok nabídl v rámci kytarových prostných, musíme zákonitě skončit u posledního sólového záseku PAULa GILBERTa „Silence Followed By A Deafening Roar“. Čistě instrumentální nahrávka, kde Paula za černobílou hradbou podporuje manželka Emi a spolehlivě tlačí rytmika Bowders/Szuter, má totiž všechny předpoklady zaujmout i posluchače, kteří jinak pro podobné kytarové hrdiny nemají než útrpné ušklíbnutí. Střihoruký Paul totiž není jen šikovný technik, v jakého se při troše píle může vycvičit kde který kytarista, nýbrž k instrumentální bravuře přihazuje i tu nejdůležitější přidanou hodnotu – a sice čistý melodický nápad zabalený do chytré aranže. A to ve výsledku dává nadmíru příjemné album, které je sice tradiční, jak jen „kytarové“ album může být, avšak zároveň působí naprosto uvolněně, „písničkově“ (můžu-li to takto napsat), a nenudí v onaniích odnikud nikam. Tady mají všechny tóny svá pevná místa, sóla mají vývoj, gradaci, vrcholy, zklidnění i sprinty, jak je zrovna potřeba. Hodně vyrovnaná kolekce, bez hluchých míst, takové je Ticho, co následuje po ohlušujícím řevu. Navíc spolehlivě zabírá i naživo, tak mu zkuste dát šanci.