Čestní vlajkonoši black-doomového žánru z hentecjazyčného území si dali na čas. Šest let od posledního alba „Gaia“ jsou tu s pokračováním. I na současném materiálu se drží toho, co bylo na jejich tvorbě vždy zajímavé a přitažlivé. Tím je střídání nálad, motivů a temp na prostoru celého alba. Dalo by se říci, že krom black metalu a doomu zde najdete i mnoho z celkem vkusného poprocku, prvky gotiky, španělského temperamentu a mnoho, opravdu mnoho dalšího. Vše je v koloritu žánru bohatě proaranžované, některé zvukové studiové domalby nepostrádají grácii a vkus, což ovšem nelze říci o celkovém zvuku. Ten nemá pevnou formu, některá místa tlumí podivným tupozvukým přehozem, kytary by si rozhodně zasloužily více tlaku, bicí více prostoru – hlavně pak kopák, ze kterého zbývá jen nevýrazný mlaskot v pozadí. Ale to bych mohl psát asi ke každé první české nahrávce.

Hlavní atrakcí v této kapele je samozřejmě opět dračice Dasha, její screaming sice ustrnul pouze v jedné poloze, ale vše to vynahrazuje pocit, že něco takového dělá… krásná žena. Obrovskou oporou alba „Waves“ je čistý vokál Dorky z TARA FUKI, která svým projevem podbarvuje téměř každou skladbu a dodává některé typicky gotické prvky. Naprosto samozřejmý, profesionální, lehce a přirozeně působící projev, parádní intonace a pěkná barva hlasu, jsou až odzbrojující. Je jen velmi málo tuzemských metalovách kapel, které se mohou pochlubit podobným klenotem ve své studiové tvorbě. Na „Waves“ dostávají její vokály více prostoru – k nalezení jsou skladby, které se koupají hlavně v jejím vokálu, jednoduché rytmické hladině a klávesové pěně.

„Waves“ není žánrově sice ničím objevné, v podstatě pokračuje tam, kde „Gaia“ skončila, nicméně střídání výtečně jedoucích blackových hoblovaček a melancholických éterických ploch, akustických meziher a přelévajících se klávesových dun způsobují, že se při poslechu nenudíte. Melodická přívětivost dodává skladbám punc přitažlivosti, časté změny potřebnou dynamiku, blacková rytmika a kytary potřebný tah na branku a vrstvené ženské vokály dokonalou něhu. I přes zjevnou košatost tohoto alba je zapotřebí podotknout, že většina skladeb působí ve střídání ostrých a hebkých fragmentů lehce šablonovitě, to však nic němění na tom, že TISÍC LET OD RÁJE  touto deskou potvrzují roli významného nestárnoucího mustanga naší black metalové scény, který na dostihové dráze v současné době nemá příliš konkurentů.