Počtvrté v průběhu posledních tří let se v našem hlavním městě zastavili japonští MONO, aby zde již tradičně nadšeným posluchačům předvedli svoji představu zhudebněné melancholie a smutku. Jedinečné kvarteto má u nás velmi solidní základnu příznivců, kteří by očividně neprotestovali, ani kdyby u nás koncertovali každý měsíc. Takže opět více než solidně zaplněný (a zahulený) Akropolis byl jen logickým vyústěním popularity těchto Japonců v našich krajích.
Na cestě jim tentokráte dělal společnost americký podivín TROY VON BALTAZAR. Písničkář, momentálně pobývající ve Francii, se představil s minimalistickou show, kde si veškeré „nástroje“ obsloužil sám. Písním vystavěným na repetitivních a jednoduchých rytmech dominoval kromě velmi subtilních nástrojových podkladů i zvláštně expresivní vokál, díky čemuž mi celá produkce vyznívala trošičku čtyřprocentně. Ač jsem nucen přiznat, že podobné záležitosti mají svoje místo i něco do sebe, mě i přes některé povedené rytmické sekvence nechává takováto hudba poměrně chladným.
Chladným mě však ani napotřetí nenechali MONO. Ačkoliv poněkud nad rámec přetahované operní intro(?) vhánělo na mysl obavy o celkovém provedení koncertu, neboť japonští se na své aktuální a na našem serveru i vlažně přijaté desce „Hymn To The Immortal Wind“ pustili do přebujelých aranžmá plných symfonické hudby. Naštěstí, a to musím podtrhnout, MONO zůstali věrni především svým „vlastním“ nástrojům, a to i přesto, že jejich set byl postaven na písních ze stále čerstvé desky. Hned úvod zcela v jejím duchu v podobě skladby „Ashes In The Show“ jen potvrdil jejich nesporné koncertní kvality. Soubor, jenž s publikem komunikuje téměř výhradně prostřednictvím své hudby, má stále nepopíratelné kouzlo, charisma a především nezaměnitelný zvuk. Jednotlivé, v drtivé většině předlouhé, kompozice jsou v zásadě vystavěny podle jednoho mustru a jeho od originálu nepříliš odlišných modifikací. Poklidný úvod, gradace a zesilování intenzity nosného motivu, sonický vrchol a vzápětí opět zklidnění rozbouřených emocí. Nutno říci, že jim to i přes rozpačité dojmy z aktuální studiové podoby jejich tvorby stále vychází. Můžou se totiž opřít o svůj typický šarm a schopnost na své posluchače přenášet typickou náladu své hudby, což obzvláště v živém provedení funguje skvěle. A to jak v případě nových skladeb, tak i v případě odbočky k předchozí nádherné desce „You Are There“ (2006), konkrétně ke skladbě „Yearning“. Ne poprvé jsem si říkal, že kdybych někdy jako filmový režisér točil snímek o sebevraždách japonských školaček, tak si na jeho soundtracku zahrají právě MONO.
Víc než hodinu a čtvrt trvající vystoupení tak opět postrádalo slabších míst a alespoň mně odpovědělo na otázku, kterou jsem si kladl před příchodem na Žižkov. Ano, v koncertní podobě se velmi líbily i nové skladby. MONO tak i nadále představuji velmi příjemnou koncertní záležitost, jejíž působení se ještě ani zdaleka nezajídá.
Fotografie: archiv redakce
