Ještě nikdy nebylo tak snadné kopnout si do tohoto plakátového dekadenta, jako nyní. Jeho nové album „The High End Of Low“ je totiž poslední kapkou do stále častěji otevírané studnice otázek, vydatně rozdmýchávajících téma jeho současné skladatelské vyprahlosti. Když novinku poslouchám, nemohu uvěřit, jak někdo s tak plytkým, neměnným a nezáživným hudebním výrazem, jaký nabízí právě současný MARILYN MANSON, dokázal kdysi nahrát několik opravdu revolučních alb, která navíc posunula hranice elektronikou zkrášlovaného rocku o notný kus dál a ještě při tom stačila bodovat ve veškerých rockových žebříčcích. Říkáte, že za jeho úspěchem stála vždy hlavně image? S tím tak docela nesouhlasím, protože počínaje „Antichrist Superstar“ a „The Golden Age Of Grotesque“ konče jeho nahrávky vždy obsahovaly mnoho výborných skladeb a každá z nich vládla svojským a vysoce aktuálním zvukem. Cosi o krizi však naznačila již předchozí, nepříliš kompaktní kolekce „Eat Me, Drink Me“, která sice nebyla úplně špatná, ale hlavní aktér jakoby na ní začal tápat a prakticky zanevřel na jakékoliv ozvláštnění svého projevu. Letos je vše definitivně stvrzeno. MARILYN MANSON prožívají krizi a to pořádnou. A nic na tom nezmění ani návrat principálovy pravé ruky, baskytaristy Twiggyho Ramireze.

Nový materiál je stylově i zvukově podobný právě předchozímu albu „Eat Me, Drink Me“, protože písně jsou znovu jednodušeji vystavěné a stojí zejména na líném zpěvu hlavního aktéra, kterého ani tentokrát nepodpoří žádný průrazný sound, tedy snad kromě bluesově orientovaných kytar. Ona ta podobnost s předchůdcem je nicméně tak trochu diskutabilní, neboť valná většina ze zdejších skladeb jeho standardu prostě nedosáhne. Převládají pozvolné akustické songy nebo o něco málo ostřejší věci postavené na riffech, které se táhnou jako použitá žvýkačka (věci jako „We´re From America“ nebo „WOW“ pro mne představují hotovou katastrofu), a charakterizuje je zejména nulová touha po hudebním posunu a to úplně kamkoliv. Díky absenci originality je celý materiál nudný jako nedělní odpoledne strávené uprostřed letní Prahy a působí dojmem kompilace zbytků z posledních deseti let. Holt si budeme muset zvyknout na skutečnost, že u MARILYN MANSON už dávno nehraje prim zvuková progrese, elektronika a s ní spojený „song-building“ (který byl před dekádou vysoce aktuální), ale že se kouká především na vlastní peněženky - nízké náklady, vysoké tržby. Lacinost cítíte z každého tónu.

Se slzou v oku tedy vzpomínám na časy nepřekonatelného alba „Mechanical Animals“, kde futuristicky vycizelovaný zvuk působil jako z kosmu a jeho čistota si nic nezadala s leskem moderní stomatologické laboratoře. Nic takového v současnosti neplatí. Aktuální jsou pouze zaběhlá klišé, kde hlavní aktér svým neměnným hlasem žalostně sténá ve své tisíckrát slyšené poloze a všechny skladby upřednostňují banální kytarové riffy a nudnou akustiku před moderními elektronickými vychytávkami. Propadák roku.

Nejlepší skladby: „Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon“, „Into The Fire“ a „15“.