Na první poslech panuje v neznámější finské speed metalové družině status quo. Nové album STRATOVARIUS zní ve všech směrech jako STRATOVARIUS, takže snad není nic, co by nebylo na svém místě. Kromě Tima Tolkkiho, samozřejmě, ale to na onen první poslech člověk věci neznalý nemusí vůbec zjistit. Ba co víc, on to nemusí zjistit ani kdykoliv později, kdy už do čerstvého albového zápisu (po čtyřech létech půstu) nahlédne skrze všechny jeho přístupové i nepřístupové cesty a dostane se mu až na kloub. Ono to totiž skutečně vypadá, jakože duchovní otec a odvěká studnice nápadů kapely v jedné osobě je stále přítomen a skladatelsky aktivní.
Protože napsal-li jsem, že „Polaris“ v podání STRATOVARIUS zní ve všech směrech jako STRATOVARIUS, nezbývá mi, než na tohle konstatování ještě jednou zaklepat jako na dřevo. Autorské příspěvky téměř celé pětice (krom Jörga Michaela samozřejmě) jsou vedeny přísně ve stylově čistém a tradičním STRATO – rukopisu, z části již podle zavedených praktik (Kotipelto, Johansson), z části také nově (Kupiaien, Porra), nicméně v naprosto stejném a letitém duchu. A aniž by mělo být globalizováno, zda to o poměrech v kapele vypovídá něco závažnějšího, vyplývá z toho mimo jiné i ten závěr, že jak kytarový novic (dále působící například také v grind corovém projektu FIST IN FETUS), který nastoupil na skutečně ostře sledovanou pozici, tak také druhý služebně nejmladší člen kapely absolvovali studiovou premiéru víceméně bez ztráty kytičky. Naprosto jasně o tom svědčí celkový dojem z alba, jeho konzervativní „chuť“ a vyvážené zvukové vyznění, stejně tak jako přímější pohled na jednotlivé skladby. Zde občas přicházejí i liché a falešné signály (které si, stejně jako ty „sudé a pravé“, všichni autoři hudby mezi sebou chvályhodně rozdělili zcela spravedlivě), i když to samozřejmě znovu není nic, na co bychom u Finů už někdy nenarazili (zejména naposledy na „Stratovarius“). Spíše méně příjemný pocit nenaplněnosti proto získáte u nudných „Falling Star“, „King Of Nothing“ a „Winter Skies“, naproti nimž stojí ne úplně nezajímavá rutina typu sypaček „Blind“ či „Forever Is Today“ (přestože z nich znovu na všechny strany vlají klasičtí HELLOWEEN) a konečně také zřetelně prospívající adrenalinové záležitosti jako singlová „Deep Unknown“, Tolkkiovsky rozmáchlé melancholično o dvou částech „Emancipation“ nebo závěrečná akustická krása „When Mountains Fall“, s přehledem zastiňující oba zbývající baladické pokusy alba.
Neboli takhle nějak to vypadá, když se vlk nažere a koza zůstane celá. Prohrávajícími jsou tak nakonec ti, kterých se všechny ty změny, na nichž se dnes staví, měly týkat nejméně – totiž my, posluchači. Kotipelto a spol. mohou být relativně spokojeni, neboť své pověsti pravděpodobně dostáli, a že to není úplně košer už je nejspíš nemusí moc zajímat. My tak máme před sebou nové album STRATOVARIUS, vedle něj nové album Tolkkiho odpovědi REVOLUTION RENAISSANCE, a je nám všem myslím naprosto jasné, že kdybychom z nich obou vzali to hmatatelně lepší, povedenější a záživnější, dostali bychom přesně takový STRATOVARIUS, o jaký nám jde především. A přestože platíme celé daně a chceme proto také celé STRATOVARIUS, musíme se spokojit jen s těmito jeho dvěma půlkami. Ale vysvětlujte to znesvářeným kohoutům …
