ROSETTA, BLINDEAD, CITY OF SHIPS - Praha, Klub 007 - 18. června 2009

ROSETTA, BLINDEAD, CITY OF SHIPS - Praha, Klub 007 - 18. června 2009

V očekávání kvalitního hudebního zážitku se onoho červnového večera vypravila na strahovskou Sedmičku plus mínus stovka hudebních nadšenců. Důvod k tomu byl prostý. Američtí ROSETTA se poprvé objevili v našich končinách a s sebou si přivezli další dvě stylově více méně spřízněné kapelky. Přibližně o třicet minut posunutý začátek na osmou hodinu, který si vyžádal pozdní příjezd vystupujících, v kombinaci s „policejní“ dvacátou druhou hodinou, jež nemilosrdně nařizuje ukončení hudebních produkcí v tomto klubu, přivodil menší obavu o délky setu jednotlivých skupin. Nakonec se naštěstí (i s menším časovým přesahem) vše zvládlo.

CITY OF SHIPS

Ačkoliv alespoň v případě hlavní večerní hvězdy by si mnozí přítomní dokázali představit i o pár minut delší set. Než se však ROSETTA rozehráli ke svému výbornému vystoupení, diváky už více než solidně navnadila dvojice předskokanů. Americké trio CITY OF SHIPS odehrálo příjemně překvapivý set, ve kterém předvedlo svojí zajímavou směs rocku a hardcore. Právě rocková dravost s (post)hardcoreovou atmosférou dodávají jejich hudbě na atraktivitě, jež se v přesvědčivém živém provedení ještě zvětšuje. Výrazné melodie a chytlavé kytarové motivy přecházejí v emocionálně výbušné momenty, čemuž výrazně napomáhá i expresivní vokální pojetí. To polští BLINDEAD jsou z poněkud jiného těsta. Sestava, jež se sotva vešla na malé pódium, nekompromisně ovládla následujících cirka třicet minut. Těžkotonážní, pomalý a valivý sludge metal v jejich podání nezněl sice příliš originálně, ale nebylo pochyb o tom, že tihle chlapíci mají všechny důležité „tahy“ tohoto žánru zmapované dokonale. Hutné riffy, z jejichž neprostupných útrob vystupovaly nakažlivé melodie, neúnavné a zničující tempo a patřičně uřvaný vokál. Hudbě polských nechyběla navíc ani solidní atmosféra, takže v zásadě nebylo moc co řešit. Více, než dobrý standard.

BLINDEAD

ROSETTAS nástupem ROSETTA vtrhly na pódium a zanedlouho i mimo něj ohromné nasazení a energie, které předváděl především rtuťovitý křikloun Michael Armine. Místy měl člověk dojem, že si vykřičí hlasivky z těla. Neustále pobíhal po maličkém pódiu, které mu zjevně nestačilo, takže častokráte se vydával i do hlediště, aby své nadšení a emoce sdílel i s publikem. To nemělo příliš mnoho důvodů být nespokojeno. Skupina vsadila na skladby z dva roky starého a stále aktuálního alba „Wake/Lift“ a než nastala konečná dvaadvacátá hodina, stihla odehrát toliko tři skladby, aby se nakonec nechala vyvolat zpátky a poskytla nějaký ten přídavek. Díky rozsáhlejší stopáži jednotlivých kompozic se však i tak jednalo o solidní porci emocemi prodchnuté hudby, který by se dala nejlépe označit škatulkou sludge. ROSETTA velmi rádi pracují s rozsáhlejšími hudebními plochami, ve kterých rázný kytarový sound často doplňují ambientní zvuky, čímž vzniká zajímavá, místy opojně příjemná, jindy zase zneklidňující zvuková kulisa, jako ztvořená pro hysterický Arminův vokální přednes. Ten po celou dobu ztrhával pozornosti prakticky pouze na sebe, jakoby zbylá trojice muzikantů jen tvořila hudební podklad pro jeho řádění. To by však vzhledem k bohatému zvuku ROSETTA, ve kterém je místo jak pro zničující riffové nájezdy, tak pro lahodné melodie, které se z mohutné zvukové masy tlačí do popředí, nebylo příliš spravedlivé tvrzení. Jediným, a v úvodu již vzpomenutým, negativem se tedy nakonec ukázal pouze krátký časový úsek vyčleněný pro vystoupení těchto Američanů. Ti však i přesto zanechali více než dobrý dojem.

ROSETTA

ROSETTA

Fotografie: dreckus

 21

Dalas

Jiné pohledy

Když jsem před sedmou hodinou, na kterou byl avizován počátek produkce, přijel k sedmičce a z kapel v ní nebyla ani noha, lehce jsme znervózněl. Když se žádná kapela nedostavila ani ve tři čtvrtě na osmou, lehce jsme posmutněl. Když krátce před osmou přijely všechny kapely a jaly se vytahovat své aparáty, začalo mě zajímat, jak se dá valivý sludge metalový koncert zvládnout s fast corovou rychlostí.

Začalo se zrychla, bez zbytečných caviků, bez zvukových zkoušek. První hrající CITY OF SHIPS zaujali grungeovým feelingem obaleným obrovskou dávkou noise post hardcororvé špíny. Hudební rejstřík kapely je poměrně široký. Od malebných melodických linek dokáží CITY OF SHIPS přes sludge metalové bahno dojít až k disharmonicky působícímu nepravidelnému sekání. Ač pouhé trio, zvuk byl skvělý, plný a neošizený. K tomu přispívaly i smyčky, které si kapela ve většině sama při produkci nahrávala do looperu a v reálném čase je spouštěla. Polští BLINDED mě z trojice kapel zaujali asi nejméně. Méně invenční, zato o to hutnější dunící sludgové kytarové stěny připomínaly až příliš titány jejich stylu. Dvoukytarový kolos s klávesami, samply, basou a vokalistou v podstatě jen přepisoval něco co, jsem již v minulosti několikrát slyšel. Dodat bych měl, že kapela nevystoupila se svým originálním zpěvákem, o řevy se staral člověk, který obvykle řeší vizuální podobu projekcí kapely.

A pak to přišlo. ROSETTA. Opravdu jsem nečekal tak paralizující výkon. Zpěvák Michael Armine přesně věděl, jak využít maličkaté sedmičky. Často řval na lidi i bez mikrofonu, lezl přes odposlechy do hlediště, přidržujíc se stropu nízké Sedmičky. Jeho nakažlivý projev budil dojem tranzu a nejinak tomu bylo i s kytaristů, kteří se na pódiu rozvážně klátili v rytmech jako topoly za větrného počasí.. Kapela svůj set odpálila ve 21:35 – což v časové stopáži znamenalo, že stihnou maximálně tři, čtyři kompozice a snad poprvé jsme na sedmičce viděl, že se skončilo ve 22:11 a ještě se přidávalo. V každém případě jsem čekal dost a dostal jsme ještě více – velkoparádní vystoupení. ... [21. června 2009]