Moje známost s THE BRONX je poměrně krátká, o to však vášnivější. Poprvé jsme sesetkali letos v únoru na jednom utajovaném místě. Směs jejich energicky servírované hudby, společně se silou magického oka na obalu aktuální nahrávky, mě svým plameňácko-spirálovým efektem dokonale zhypnotizovaly. Partička pěti muzikatů je určitě zajímavá i svojí historií. Ačkoliv název skupiny evokuje téměř jasný původ, tak máme co do činění s hudebními vyslanci z města andělů. Kapela, která se zformovala v roce 2002, byla hned po svém dvanáctém vystoupení lanařena major labelem Island. Co by za to jiný dal. THE BRONX se však do světa velkého hudebního průmyslu nechtělo tak rychle. K tomu aby vydali svůj eponymní debut zakládají vlastní vydavatelství White Drugs a jeho distribuci zajišťují společně s agilním Ferretem. Island asistoval až u vydaní dvojky z roku 2006, která vyšla opět bez názvu. A konečně třetí řadovka z listopadu minulého roku je (díky zvláštní tradici skupiny) spíše z neoficiální rozlišovací nutnosti uváděna pod titulem „III”.
Do drážek alba, které je aktuálně vystavěno na rock´n´rollových základech, jsou v citlivé míře zakompovány ingredience hardcore a punku. Tedy stavebních prvků, o které se kapela v téměr vyhradní míře opírala již při tvorbě obou předchůdců. Pokud bych měl být konkrétnější, tak debut se nesl čistě v natlakovaném hardcore-punkovém duchu, přičemž u druhého plnotučného záseku hardcorová valivost pozvolně ustupuje punkové přímočarosti a jednoduchosti. V některých skladbách dokonce dochazí k odvážnému laškování se středně pomalými tempy, kde dokonce slyšíme i nějaké ty klávesové podklady a tím dochází i k lehkému uvolnění atmosféry aktuální nahrávky. Lektvar, který nám byl namíchán napotřetí disponuje darem, kterým jeho předchůdci šetří a tím je chytlavost. Ale pozor! Rozhodně se nejedná o žádný trendový emo-mall úpadek. Jakoliv byli oba předchůdci záležitostí spíše pro fanjšmekry vyznávající tvrdé jádro, tak i tady si dovolím tvrdit, že kapela tyto příznivce určitě nezklamala. Hardcorový odér a punkový štěkot kytar jsou tentokrát naroubovány na houpavě svižných rock´n´rollových postupech. Kapele se neskutečným způsobem podařilo dosáhnout vzacné symbiózy těchto tří škol, přičemž z každé z nich vytřískat to nejlepší. Tímto však výčet pozitiv nekončí, triumf skupina dřímá v podobě vokálu čerstvého třicátníka a zakladajícího člena Matta Caughthrana. Jeho hrdelní schopnosti se sice neohání příliš širokým rozsahem, ale s naprostým přehledem zvládají několik poloh, které dodávají již tak chytlavé hudební struktuře další rozměr. Člověk by si už myslel, že se superlativy musím přestat, že? Borci však vytahují další eso, kterým se mnoho kapel vyznávající zmiňované hudební odnože chlubit jednoduše nemůže a to jsou texty. Na to konto se dopustím jediné kritické poznámky - je chybou, že tyto nejsou součástí bookletu a musí se honit po netu. Jedná se o slovní hříčky s inteligentním podtextem a výsledek ve většině připadů stojí za to. Pětice Kaliforňanů se svou činností očividně baví. Jejich nadšení potom jednoduše přijmáte za své, zvláště pokud nejste nijak stylově upnutí a vypěstovali jste si vřelý vztah k zmiňovaným žánrům. Pro mě THE BRONX a aktuální fošna znamenají jeden ze zásadních hudebních objevů tohoto roku.
Nakonec ještě nemohu nezmínit vedlejšák všech členů kapely s jejich rytmy mariachi, což jsou takoví muži z Acapulca. Během srpna budou v jejich podání zaznamenány jako EL BRONX.