Jižní část Španělska láká cestovatele svým hraničním charakterem – na jednu stranu se tu zrcadlí všechny podstatné stránky pozvolného hispánského života, na druhou stranu sem přes několik málo kilometrů vody doléhají ozvěny exotických časů, v nichž protilehlý africký kontinent nebyl odlišným světem, ale součástí toho samého kulturního impéria. Jedinečné kulturní i hmotné dědictví arabské nadvlády patří mezi lákadla, která minimálně vyvažují emblematické položky z průvodců jako jsou korida, tapas, siesty či flamenco.
Naše cesta starobylou provincií Al-Andalus si stanovila za cíl zmapovat co možno nejvíc pamětihodností arabského odkazu, ale nad rámec běžné turistiky i proniknout pod povrch nablýskaných lákadel a přivonět k duši míst, která se běžně v průvodcích nevyskytují. Ubytování v lokálních hostelech a cestování běžnými autobusovými linkami je to nejmenší, co člověk může udělat pro poznání mnoha tváří španělského jihu.
Osmnáctidenní cesta začíná v hlavním městě Španělska, Madridu. Nutno říci, že se jedná o ideální základnu – člověk se mezi madrileños rychle aklimatizuje do svébytného rytmu života, ale zároveň pak ocení o poznání klidnější a ospalejší jih. Metropole nabízí požitky zejména pro milovníky umění, nočního života a poklidného polehávání v parcích, což během siesty neobyčejně zalahodí mysli i tělu. Zkrátka – jako nadechnutí a rozcvička před přesunem na jih výtečné místo. Na teploty, jak už to tak bývá, nepřipraví našince v letních měsících ani 10 Madridů, ale to je nutná daň.
Madrid – Sevilla (6 hodin, cca 22 euro)
Přesun z hlavního města země do hlavního města Andalusie trvá autobusem zhruba šest hodin a nutno přiznat, že zejména nekonečné holé pláně La Mancha prověří trpělivost i nejotrlejších cestujících. Za horizont ubíhající placka, kterou občas naruší terénní vlna a samozřejmě ikonické větrné mlýny, po několika hodinách přechází v hornatý terén, v němž se typická španělská carreterra štěpí ve dví – každý směr dálnice si hledá svojí cestu mezi skalisky.
Sevilla vítá cestovatele panoramatem „nového města“, které na levém břehu řeky Guadalquivir vyrostlo u příležitosti Expa 92. Nutno říci, že se nejedná o pohled nijak oku lahodící – trochu divoká a nesourodá směsice moderních struktur už z dálky působí podezřele pustým dojmem, ale o tom až později. To hlavní stejně cestovatel nalezne na břehu protějším. Sedmisettisícová metropole staví na odiv svou historii, tradici a folklór. Útulné centrum města, které se nabaluje na katedrálu a královský Alcazar, si člověka okamžitě podmaní charakteristickou andaluskou idylou úzkých uliček, překrásných bílých domů s květnatými patii, všudypřítomnými dekoračně-informativními azulejos (barevné mozaiky) i nespočetnými kostely, jejichž hustota je mnohdy nepochopitelná.
Pro první seznámení se Sevillou i Andalusií je procházka historickým centrem města ideální. Převážně gotické a renesanční jádro vykazuje všechny známky dokonalé pěstěnosti – čisté ulice, zářivé fasády, zdobné štuky renesančních paláců, vyvoněné restaurace, na jejichž venkovní sezení se snášejí titerné spršky vody z rozstřikovačů, všudypřítomné koňské povozy a informační tabule. Samozřejmostí je též sousedství nejdůležitějších památek s nákupní zónou, to by se turista zmožený kulturou mohl rychle osvěžit všemožnými suvenýry a opravdu bohatým výběrem textilií všeho druhu.
Nepostradatelnost dodržování siesty vychází záhy najevo, kolem druhé hodiny připomínají úzké ulice lávový gril a nezbývá než volit alternativní řešení – spánek, park... nebo klimatizované Museo de Belles Artes. Neobyčejně příjemný prostor nedaleko od centra potěší všechny milovníky klasického umění, předěvším pak nedostižného mistra měkkého baroka Zurbarána. Opravdu přívětivá a přehledná expozice však krom pestré kolekce barokních pláten nabízí i skvělé kousky gotického malířství a sochařství. Pro občany EU navíc zdarma a ve velmi příjemné teplotě – celkově jedna z nejvlídnějších galerií, které jsem kdy navštívil.
Mezi hlavní turistické taháky města patří Královský Alcazar a katedrála, které od sebe dělí jen několik desítek metrů náměstí. Real Alcázar de Sevilla z 11. století nabízí první výrazný závan kouzelné mudechárské gotiky, která mísí klenutou středověkou eleganci s minuciózní arabskou zdobností. Dobře značená prohlídka v areálu zahrnuje překrásně dochované interiéry královských komnat, které překypují jemnými ornamenty a dechberoucími texturami omítek a obří zahrady. Vzhledem k volnosti, která je návštěvníkovi dána, lze velmi snadno pochopit filozofii středověkých stavitelů – stavby jsou přívětivé, vzdušné a zahrady v čase největšího vedra skýtají osvěžení v podobě bohaté zeleně i propracovaných vodních doplňků. Alcazar zkrátka z návštěvnického hlediska nabízí neobyčejně příjemnou a poučnou zkušenost s honosnou architekturou Andalusie.
Pokud hrad přináší osvěžující závan exotiky, katedrála o několik kroků dál spíše zatuchá. Již z venčí vykazuje jeden z typických andaluských rysů sakrální architektury – absenci vertikály. Zatímco na šířku se jedná o stavbu úctyhodnou (mimochodem 3. největší v Evropě tohoto druhu), výška ji zcela chybí. Uvnitř objevujeme stavbu velmi těžkopádnou, ponurou, zvláštním způsobem chaotickou a celkově naprosto neimpozantní. Těžko definovatelná kategorie „genius loci“ zde vykazuje značnou sterilitu, což v případě duchovní stavby vytváří bizarní dojem, že člověk prochází opulentní kulisou. S připočtením vysokého vstupného, záplavy turistů a sice bohaté, avšak značně přebujelé výzdoby, jsme chloubu Sevilly opuštěli značně zklamáni.
Pokud patříte mezi milce renesance, mnohem spíše doporučuji navštívit nedalekou Casa de Pilatos, jednu z mnoha dochovaných šlechtických vil ze 16. století. Překrásný interiér silně ovlivněný mudechárskou gotikou, velmi zajímavá prováděná prohlídka v horních patrech i patio ozdobené typickou mramorovou fontánou a monumentálními sochami napomohou pochopit výhody renesančních života a především sílu arabského vlivu na podobu Andalusie. Ačkoli křesťanství nabylo v roce 1236 jednoznačného vrchu, výdobytky muslimské éry zapustily hluboké a zřejmě nevyhubitelné kořeny. Při procházce Pilátovou vilou není pochyb o tom proč.
Co by byla Sevilla a Andalusie bez koridy? Plaza de Torros by měla patřit do itineráře všech poutníků, ať už v rámci samotného klání toreador vs. býk, nebo alespoň jako turistická pamětihodnost. Volíme možnost číslo 2 a nutno říci, že se nejedná o šťastné rozhodnutí. Ledabylý přístup personálu a naprostá nedochvilnost dostává korunku ve chvíli, kdy průvodkyně spustí anglicky. Otřesný mluvený projev by snad nevadil, kdyby alespoň informace šly nad rámec učebnicových klišé. Kolem a kolem se během těch pár minut člověk nedozví příliš mnoho, alespoň může nahlédnout do impozantního kruhového interiéru arény z 18. století a vychutnat si atmosféru muzea a toreadorské kaple. Jinak ovšem klasické leštěné nic.
Zajímavé tváře Sevilly spatří člověk po setmění. Na opulentní Plaza de España, která byla vybudována v roce 1929 jako pestrá směsice zdobných dlaždiček a pohádkových promenád si dává dostaveníčko místní pěstěná mládež. Krásně nasvícené panoráma půlkruhové stavby mimochodem udělá radost všem milovníkům Star Wars – natáčely se zde scény z královského paláce na planetě Naboo. Úplně opačný výraz najde člověk na tváři emo a metalové mládeže, která se houfuje pod mostem Pasarela de la Cartuja na druhé straně města.
Ušmudlaná a betonová pustina tvoří působivý předstupeň již zmíněnému Expo čtvrti. Stačí přejít řeku a otevře se před vámi zcela odlišné město. Po udržovaném historickém jádru působí tenhle nedosněný sen o moderní Seville jako surová facka. Dlouhý bulvár lemovaný lampami, staveništi a neurčitými futuristickými monumenty zeje prázdnotou, z chodníků raší kořeny, betonové nástavby pokrývají grafitti a nad vším se vznáší duch zmaru a chátrání. Opodál posedávají u řeky místní ostří hoši – a člověk rázem tuší, že tady není vítán vůbec nikdo. Tahle část města zemřela – přesto chcete-li pochopit, co je Sevilla jako celek, nevyhýbejte se jí. Přinejmenším se jedná o působivou zkušenost s moderním chátráním a jedním planým urbanistickým experimentem.
Aby však nebylo loučení s metropolí Andalusie úplně nevlídné, můžeme se podívat o pár set metrů dál, do ulice Betis, poříční promenády, kde v čase našeho pobytu zuřila jedna z mnoha sevillských poutí – pouť svaté Anny. Blikající a hlučící blázinec plný pouťových atrakcí, stánků z občerstvení a velmi povznesených místních křičel do světa, že Andalusané se umí bavit – nehledě na věk. Stačí vzít do ruky nepostradatelnou cañu (malé pivo) a vmísti se do řičícího davu... Kousek odtud na vyvýšeném pódiu víří v tepajícím rytmu flamenca mladí, staří i mentálně zaostalí. Jakoby chtěli světu ukázat, že tanec, to je především vášeň. Podobně jako celá Sevilla. Alespoň turistům se tak ráda staví na odiv – v nařaseném, lesklém a oslnivém šatu tanečníka.
Sevilla – Ronda – Cartajima (2 hodiny, cca 13 euro)
Renesanční městečko Ronda, do kterého se ze Sevilly dostanete v poklidu dostanete jedním z mnoha autobusů, láká především svou unikátní polohou. Město je vystavěno na strmé skále a vedví je dělí propast přemostěná velmi malebnou stavbou z roku 1793. Bohužel od prvního kontaktu s autobusovým nádražím je zřejmé, že Ronda představuje typický „průchoďák“. Na turisty jsou tu zvyklí jako na jednodenní zboží, které je třeba pokud možno zbavit nějakých drobných, ale při tom se nepředřít. Cizinec holt není našinec. Bez španělštiny se lze na cokoli doptat horko těžko, navíc srážky s neochotou a šlendryjánem byly častější než obvykle.
Město nabízí především krásné výhledy – procházka do soutěsky, která jej roztíná, otevírá překrásné výhledy. Podobně staré město překypuje renesanční a středověkou elegancí. Pokud lze něco vřele doporučit, pak dozajista návštěvu místních Baños Arabes z 10. století. Jsou velmi zachovalé a uvnitř navíc naleznete velmi poučný film o arabském přínosu k hygieně. Samozřejmě, solamente en español.
Naším cílem však není Ronda, nýbrž malá vesnička v nedalekých horách. Cartajima slibuje po lidnaté Seville úplně jinou tvář Španělska – klidnou, ospalou a divokou. Školní autobus, který nás má dopravit na místo, je jedna velká záhada. Zjistit, kde staví, představuje detektivní úkol, odměnou je nám však hodinu a půl trvající vyhlídková jízda po úchvatných horách, zpestřovaná kostrbatými hovory s místními cestujícími. Jejich španělština však představuje rébus i pro rodilé mluvčí, natož pro Čechy, kteří skončili u 5. lekce učebnice pro pokročilé seniory.
V Cartajimě žije 200 obyvatel a bezpočet koček, které místní děti vesele trýzní. Útočiště nacházíme ve starobylém domku se stylovým názvem El Refugio. Majitelem hostelu je Botz, přátelský Angličan, který obrazil svět a zakotvil v horách, kde vede velmi poklidný život moderního hipíka. Rozený šoumen a brilantní kuchař je příjemným společníkem a ještě příjemnějším hostitelem, s nímž se po západu slunce vedou nad sklenicí levného vína žertovné hovory o všem možném – v duchu montypythonovského sarkasmu, který má Botz řádně v malíku. Samozřejmě s luxusním výhledem do soumračného údolí. Vesnice sama krom popíjení nenabízí příliš mnoho, tedy s výjimkou unikátní Pisciny Municipal, kde se lze v létě zdarma koupat v chladné vodě, když všude kolem dosahují teploty závratných výšek.
Piscina Municipal slouží jako shromaždiště místní omladiny, která si zjevně na přebytek vzruchů nemůže stěžovat. Záhy však i my přicházíme na chuť jemné situační komice španělského vidlákova – to když se jakási stará paní s bizarním plovacím postrojem začne topit a na pomoc ji přispěchává jeden z místních krasavců, zřejmě amatérský plavčík. Scéna jako z amerického filmu, až na zubní protézu, která se posléze houpe ve vlnkách. Babi se ovšem nenechá odradit a druhý den brázdí bazén znovu.
Degeneraci zdejšího venkova večer komentuje náš hostitel Botz – ženy před vidinou těžké a bezvýchodné dřiny prchají do měst, nedovzdělaní muži zoufale nahánějí nevěsty, které jim poslušně odchovají větší počet potomků a postarají se o rodinou živnost (obvykle tavernu). Rurální oblasti Andalusie se vylidňují a rodinné vazby krachují. Jako potvrzení přichází typický zástupce místních třicátníků – podivín Fernando. Nevěstu nemá, za peníze vydělané pomocnými pracemi mu matka nakupuje odporné oblečení. Výplatu si tak nechává vyplácet v mobilních telefonech. Má jich doma na 250. Nemá však komu volat. Jazyky neumí, čili možnost uplatnit se v nedalekých přímořcích letoviscích pro něj neexistuje.
Abychom se neomezovali pouze na antropologické rozbory vesnického života, vyrážíme na trek k řece Rio Genal, kde je voda čistá a navíc ledová. Bez řádného průvodce chození po kopcích kolem Cartajimy příliš nedoporučuji, cesty jsou sice občas značené, ale nečekejte polopatické malůvky klubu českých turistů. Navíc se nevyplatí zapomínat v letních měsících vodu (dá se nabrat v každé obci) a samozřejmě pokrývku hlavy. U Ria Genal nás vítá kemp jako vystřižený z Posázaví a zasloužená koupel, kterou však cestou zpátky rychle zneguje vedro takřka padesátistupňové. Ještěže Botz disponuje nachlazenou zásobou Tinto Verano a citronové limonády. Lepší kombinaci si lze po vysilujícím pochodu stěží představit – tedy až do následujícího rána, kdy nás čeká cesta nekonečnými serpentinami k moři.
Ale o tom až v dalším díle.
