MEGADETH - Endgame

MEGADETH - Endgame

MEGADETH - Endgame

MEGADETH - Endgame

„A já pořád, kdo to tluče, a on zrzek na obruče, a já pořád, kdo to je, proč si nedá pokoje?“ Hlavně tedy po posledním rozpačitém zápisu „United Abominations“, kdy už jsem si říkal, že by to měl staroch Dave zabalit. Zpráva, že vychází další řadovka, pak ve mě nevyvolala pražádný pocit těšení se a snad jen adaptace nového kytaristy Chrise Brodericka (JAG PANZER, koncertní výpomoc NEVERMORE) se mohla jevit poměrně zajímavou. Popravdě, už dlouho jsem se do poslechu žádné desky nemusel tak nutit. Ale nakonec se nad recenzí novinky „Endgame“ přece jen scházíme, takže zatnout zuby, s chutí do toho a půl je hotovo.

Copak se nám to vysypalo, říkám si s úvodní instrumentálkou „Dialectic Chaos“. Úvodní riff ještě nedozní a kolem už se žene kolega Louis, mává vlajkou se zkříženými hnáty, kterou nakvap serval v obýváku z čestného místa hned vedle oltáře zasvěceného svatému Kašpárkovi, a řičí radostí. Nedivím se mu, i když ho musím zklamat. Ne, patnáctá bestofka RUNNING WILD skutečně nevyšla, to si jen Mr. Mustaine půjčil něco z dílny německých bukanýrů a je to výpůjčka tak ušislyšná, že ji raději přejděme taktním mlčením. Anebo ne, využijeme příležitosti a zmíníme se, že v ní poprvé slušně vystrčí drápky i kytarový novic.

MEGADETH

Asi je marné doufat, že snad Mustaine své MEGADETH ještě někdy představí jinak, než v mixu celé diskografie. Prostě tak, aby příznivci všech vývojových etap dostali svůj kus žvance a vlastně všichni byli alespoň trošku spokojeni. I „Endgame“ se na druhé pozici vytasí s kytarovým hoblingem, který slavil úspěchy před dobrými dvaceti lety. A to nemluvím o čtvrté „1,320“ se stěžejní vyhrávkou a rytmem bicích, jejichž zrod má snad ještě o deset let víc. Tohle nespasí ani současné zvukové balení Andyho Sneapa. Nevím jak vy, ale osobně se při poslechu podobných čísel dost nudím. Co mě naopak baví, jsou tradiční hitovky ve středních tempech – tady zastoupené dvojkou „44 Minutes“ a „Bodies“. Pokud se Mustaine trefí do povedeného refrénu, odpustíte mu klidně i tu podobnou stavbu základního riffu druhé jmenované se „Symphony Of Destruction“. Co zbývá? No přece další tradiční malůvky - jako spíše průměrná „Bite The Hand That Feeds“, povedená titulka, skvělá balada „The Hardest Part Of Letting Go... Sealed With A Kiss“ s klávesovou vsuvkou při rozjezdu, svižná „Head Crusher“ se sprintujícím Broderickem, typická houpačka „How The Story Ends“ s pěkným sólovým příspěvkem téhož nebo závěrečný štípanec „Nothing Left To Lose“ - tedy čísla veskrze předvídatelná, nic nového neobsahující, ale příjemná.

„Konec hry“ tedy těžko bude i koncem kariéry megasmrťáka Davea. Prostě klasický MEGADETH posledních let se vším, co k němu patří. Pár hitovek, pár hoblovaček, pár riffovaček. Velkým přínosem je pochopitelně přítomnost Chrise Brodericka, který konečně v „nové“ éře se ctí vyplnil kytarový prostor, a i když další Friedman to určitě není, ekvilibristiku a jisté charisma mu upřít nelze. Asi to musí stačit. A přistoupíme-li na hru s nutným obsáhnutím celé historie, vlastně to nakonec ani nezní tak špatně, jak jsem se původně obával.

 557

Darkmoor

Verdikt

MEGADETH napříč časem, tu slabší, tu silnější...

Hodnocení

Autor
6 / 10
Redakce
8,3 / 10
Čtenáři
8,1 / 10

Další informace

Stopáž: 44:21

Produkce: Andy Sneap
Studio: Vic's Garage

www.megadeth.com

Sestava

Skladby

  1. Dialectic Chaos
  2. This Day We Fight!
  3. 44 Minutes
  4. 1,320
  5. Bite The Hand That Feeds
  6. Bodies
  7. Endgame
  8. The Hardest Part of Letting Go...Sealed With a Kiss
  9. Head Crusher
  10. How The Story Ends
  11. Nothing Left To Lose

Jiné pohledy

7,5 / 10
Ále - tak nějak v pohodě. Tahle deska rozhodně není takový majstrštyk, jak se tragicky mýlí široká veřejnost. Ale jde to. Občas si to pustím a sem tam to i baví. Možná bych i souhlasil s tím, že je to nejsilnější deska MEGADETH tohoto desetiletí, jak by řekl kolega Stray. Jenže to samo o sobě ještě neznamená výhru. Celé je to možné jednoduše matematicky dokázat. Když totiž sečtu všechny dobré nápady na "Endgame", dostanu zhruba tak dvě průměrnější skladby na "Rust in Peace" a tomu já tedy deset z deseti neříkám. Nicméně za ten vzácný okamžik harmonické spřízněnosti s kolegou Rudim říkám : "Díky Dave."
Louža | 6. října 2009

 

7,5 / 10
S tými RUNNING WILD v úvodnej skladbe to kolega Darkmoor trafil celkom presne. Ťažko pochopiteľný začiatok nového albumu. A po ňom to ide pekne na striedačku - menej výrazné songy pomiešané s výbornými. K tým podareným bezpochyby patria "Bodies", "44 Minutes", "Head Crusher", "How The Story Ends" a vlastne aj "This Day We Fight!". Žiadny nový "Rust In Peace" sa samozrejme nekoná, ale počúva sa to naozaj dobre. Na veteránov veľmi svieže dielko.
Rudi | 5. října 2009

 

10 / 10
Více než dvěma dekádami prověřený, stejně tak řádně vyexperimentovaný MEGADETH, dle všech očekavání, pořádně přiostřil a pod titulem „Engame” vytasil jedenáctero jak starého tak i nového thrashového zákona. Plastický chirurg Andy Sneap, vylepšující hudební vizáž ambiciózních mladých krasavců i šedivějících starších panů, doladil již tak hodně silný materiál v celistvý hudební skvost, kde nazvučení rytmické sekce je obzláště noblesní. Dave našel v Chrisi Broderickovi velmi rovného sekundanta pro své kytarové choutky, takže se ekvilibristické riffování a sólovaní dostavuje v nejhustším kalibru od dob „Rust In Peace“. MEGADETH mě potom, co jsem do nich před dvěma lety vkládal hodně velké naděje, rozhodně nezklamali. Co víc, s nadhledem předkládají ještě mnohem více vitálnější materiál. Pro mě je novinka v rámci žánru dokonalá. V rámci všeho ostatního si klidně strhávejme body. Nicméně jsem přesvědčen, že houževnatí kritici, sveřepí přirovnávači a chroničtí pátratelé po negativech by se letos měli s Mustainovou družinou pořádně nadřít.
Subeer | 24. září 2009